Arizace židovského majetku v Olomouci v roce 1939

Doc. PhDr. Josef Bartoš, DrSc.

Olomouc patřila k nejvýznamnějším židovským střediskům na Moravě. Jestliže v některých menších městech a obcích počty Židů od druhé poloviny devatenáctého století spíše klesaly, naopak v Olomouci tento počet stále rostl. Od roku 1880 v celém tehdejším olomouckém okrese vzrostl z 1565 na 2216 Židů v roce 1930, z toho 2198 připadalo přímo na město Olomouc (včetně okolních obcí připojených po roce 1918 a po vytvoření tzv. Velké Olomouce). Uvádíme tato čísla podle náboženského vyznání obyvatel, protože k židovské národnosti se hlásilo podstatně méně Židů. V Olomouci to bylo v roce 1930 jenom 917 osob, ostatní se v tomto směru (a jazykově) považovali ve větší míře za Němce a v menší za Čechy. 1)

Židé sice tvořili v roce 1930 ve městě Olomouci jenom malou menšinu (4,6 %), ale jejich ekonomická síla a celkový společenský vliv byly podstatně větší. Vedle obecného trendu soustřeďování do větších měst tomu tak bylo i proto, že právě do Olomouce se stěhovala řada hospodářsky aktivních židovských rodin z tradičních středisek židovských komunit, jako byly v tomto případě Úsov, Loštice, Přerov a Lipník, ale v menší míře i „hanácký Jeruzalém“ Prostějov. Nebylo náhodné, že vůbec nejvýznamnější olomoucký židovský podnikatel Salomon Heikorn přišel z Prostějova. Hlavní doménou židovského podnikání v Olomouci byl vedle velkoobchodu i maloobchodu (paliva, plodiny, obilí, lihoviny, textil, starý materiál) potravinářský průmysl, zejména výroba umělých jedlých tuků, sladovnictví, pivovarnictví a lihovarnictví.2)

I když bydliště židovských rodin nebylo poměrně často totožné s místem jejich podnikatelské činnosti a kapitálové účasti, v tomto případě byla značná část podnikatelů, a samozřejmě zejména menších živnostníků v oblasti obchodu a služeb usazena přímo v Olomouci. Stále častěji se ovšem židovský kapitál zde i jinde uplatňoval také podílnictvím v anonymních akciových i jiných společnostech, bankách a finančních ústavech.3)

Po Mnichovu 1938 se na krátkou dobu počet židovských obyvatel v Olomouci ještě dosti zvýšil, protože zde hledaly útočiště židovské rodiny z okupovaného severomoravského a slezského pohraničí. Na druhé straně začaly některé židovské rodiny nejisté území druhé republiky opouštět. Podle jedné zprávy, zřejmě však nepřesné a nadnesené, bylo údajně k l. říjnu 1941 v Olomouci ještě 4015 Židů, tj. podstatně více než před rokem 1938. Daleko reálnější je údaj, že v roce 1939 (přesnější datum není uvedeno) se k olomoucké Židovské náboženské obci hlásilo z města Olomouce 2196 Židů (jen 602 platilo ale příspěvky) a k 1. lednu 1940 to bylo 1477 Židů (605 poplatníků). Ne všichni Židé však vyznávali židovské náboženství a byli vedeni mezi členy této obce, takže skutečný počet byl určitě vyšší. Ne vždy je také zřejmé, kdy se jedná o celý obvod Olomoucké náboženské obce a kdy jen o město Olomouc. Dodejme k tomu hned, že koncem dubna 1945 zůstalo v tomto městě jenom 368 z hlediska okupačních úřadů „rasově nevyhovujících osob“, většinou tzv. Položidů.4)

Nepříznivé ovzduší druhé republiky nutilo mnohé židovské rodiny uvažovat o emigraci a také o prodeji majetku, jak tomu bylo v Olomouci zejména u Hejčínského cukrovaru, lihovaru a drožďárny bratří Mayů. Počty i podrobnosti však v tomto směru nejsou ještě dostatečně prozkoumány. Nelze např. s jistotou tvrdit, zda šéf firmy Heikorn odjel do Anglie jenom za obchodem, nebo zda šlo o promyšlené zkoumání podmínek a možností případné emigrace. Zajisté ovšem byl sondován eventuální prodej továrny v zahraničí. Některým členům z podnikatelské rodiny Mayů se podařilo do zahraničí uniknout včas, ne však všem. U rozvětvené rodiny olomouckých Briessů lze sledovat nejrůznější osudy jednotlivců, od emigrace a záchrany až po konec v nacistických vyhlazovacích táborech.5) Dalším rodinám budou muset historici ještě věnovat soustavnější pozornost.

Postavení Židů v Olomouci se rázem a radikálně změnilo po 15. březnu 1939. První útok začal již v noci 15. března 1939, kdy byla německými a údajně i českými fašisty vypálena olomoucká synagoga.6) Následovaly stejné kroky, jaké jsou dnes již poměrně dobře známy z celého nacisty ovládaného teritoria a také z území Protektorátu Čechy a Morava.7) V tomto článku se soustředíme jen na počátky arizace židovského majetku, resp. na její přípravu a na postoje jednotlivých zainteresovaných stran v prvním období po
15. březnu 1939.

Proti Židům stála celá fronta nepřátel, nejen němečtí nacisté a jejich norimberské zákony, ale i čeští fašisté, antisemitské nálady mezi částí obyvatelstva i dvojaká role reprezentace představitelů protektorátního režimu ve vládě i v Národním souručenstvÍ. V prvním období, které zde popisujeme, nebyla ještě židovská otázka jednoznačnou doménou okupačního režimu, takže i v arizaci židovského majetku se zpočátku objevovaly různé síly, zájmy i názory.8)

Nejradikálnější antisemitské postoje od počátku vyjadřovali veřejně zejména čeští fašisté, kteří měli v Olomouci poměrně významné pozice (po Brně a Ostravě). I když se zde neodvážili tak drastických veřejných útoků proti Židům jako v Brně, velmi se přičiňovali, aby byla důsledně dodržována všechna protižidovská opatření, z nichž na prvním místě bylo již koncem března 1939 nařízené označení všech obchodů a podobných provozoven nápisem, zda jde o židovský nebo tzv. árijský podnik.

V Olomouci to byli původně zejména přívrženci Gajdovy Národní obce fašistické, po Gajdově vykoupeném odchodu do ústraní Národní tábor fašistický, Strana zeleného hákového kříže, Vlajka a Svatoplukovy gardy. I když šlo ve všech případech jen o hrstky vzájemně nevražících skupinek extremistů, bylo jednání této spodiny zejména v prvním období okupace velmi nebezpečné. I z německé strany (německým komisařem města Olomouce) bylo naznačeno, že právě odsud zřejmě gestapo dostalo seznam významných olomouckých českých a židovských osobností, které měly být na počátku války zatčeny v rámci tzv. akce Albrecht der Erste.9)

Nemůžeme také pominout zájem českých uchazečů o arizaci židovského majetku s cílem získat poměrně levně důležité prostředky, a zvýšit tak svoji hospodářskou i sociální pozici. Problém byl samozřejmě v tom, že u českých arizátorů mohlo jít jenom stěží také o zvýšení prestiže společenské, spíše naopak, většinou bylo totiž takové jednání spoluobčany aspoň potají odsuzováno. Zájem o židovský majetek se objevil i u některých přesídlenců z okupovaného pohraničí, kteří hledali nové zaměstnání a podnikatelské uplatnění, a mnozí z nich se orientovali právě na Olomouc. 10)

Pozice vlády i Národního souručenství byla zdůvodňována za dané situace tak, že v rámci tzv. teorie „menšího zla“ mohly být všechny kroky v tomto směru chápány i vydávány za záchranu toho, co lze u Židů a pro Židy, ale také pro Čechy, zachránit. Tato „obranná pozice“ měla být uplatňována nejen vůči okupační nacistické moci, ale i vůči českým fašistům jako zbraň proti jejich otevřeným protižidovským útokům. V každém případě se těmito otázkami zabývala jednak protektorátní vláda, která připravila vlastní návrh na “ řešení židovské otázky“, jednak vedení Národního souručenství, které již 4. května 1939 ustavilo tzv. arizační komisi.

Již 17. března 1939 schválila Beranova protektorátní vláda celý soubor protižidovských opatření, která znamenala zejména zastavení praxe židovských lékařů a advokátů, působení ve veřejných funkcích a jiných významnějších pozicích, v našem případě zejména v olomoucké městské radě. Již o tři dny později, krátce před odstoupením, vydala tato vláda nařízení (č. 87/39 Sb.), podle kterého mohly orgány státní správy dosazovat do podniků, kde to vyžadoval veřejný zájem, své důvěrníky (správce), což se týkalo v rozhodující většině právě židovského majetku. Na základě této vyhlášky byl také dán pokyn okresním úřadům, aby vypracovaly seznam těch židovských podniků, které přicházely v úvahu pro arizaci, a zjišťovaly osoby, které by mohly arizovaný majetek převzít. 11)

Z olomouckých materiálů je zřejmé, že nezůstalo jen u seznamů židovských podniků a živností. Majitelé všech židovských podniků totiž museli vyplnit v průběhu dubna dotazník Ministerstva průmyslu, obchodu a živností nejen o svém podniku, o jeho majetkových poměrech a vedoucích pracovnících, ale i o sobě a své rodině, přičemž byl kladen důraz na údaje o náboženství a národnosti. Podle záznamů Městského úřadu v Olomouci (měl pravomoci okresního úřadu) bylo ve městě celkem 74 podniků a živností židovských majitelů. V červnu 1939 byl ještě proveden tímto úřadem soupis zemědělské půdy židovských vlastníků, zejména podnikatelských rodin Mayů, Fischlů, Briessů, T. Schnitzlera a V. Höniga.12)

Není bez zajímavosti, že většina židovských olomouckých podnikatelských rodin se v té době v uvedených dotaznících hlásila k české národnosti a k židovské víře, i když původně před rokem 1918 při zjišťování obcovací řeči vykazovala většina jako dorozumívací jazyk spíše němčinu. K české národnosti a židovskému vyznání se tentokrát hlásili i majitelé největšího židovského podniku v Olomouci Adolf Heikorn a jeho syn Bedřich, podobně Robert a Leon Brachovi, Hanuš a František Mayerovi, Hugo König, Salomon Grätzer a další. Majitelé firem Zweig a synové i Abel a spol. zase přiznávali víru i národnost židovskou, jen málo rodin židovského náboženství uvádělo i nadále národnost německou. 13)

Zároveň se již v této době, konkrétně v květnu 1939, podařilo do některých podniků dosadit české „důvěrníky“ (správce), často ovšem šlo o dosavadní „árijské“ zaměstnance a vedoucí pracovníky příslušných majetkových podstat a aktivit. Stalo se tak např. u Heikornovy továrny na jedlé tuky a poživatiny, v koželužně Leopolda Mayera, v továrně na konzervy Hugo Königa, sladovně Markuse Zweiga a synů, v továrně na šrouby Abel a spol., v olomouckém závodě Litovelské papírny S. Grätzera, v továrně na kyselé zelí Theodora Schnitzlera a asi i jinde, ale o tom nemáme přesnější údaje. Důvěrníci měli na základě slibu, který skládali Zemskému úřadu v Brně, dbát na zachování řádného a nerušeného chodu podniku, zamezit jakýmkoliv majetkovým převodům bez povolení a kontrolovat veškerý provoz i hospodaření příslušné firmy. 14)

Zde však již protektorátní vláda narazila na zásadní odpor okupační moci. Konrad Henlein jako tehdejší šéf německé civilní správy zakázal již 20. března a znovu 29. března jakkoliv měnit majetkové vztahy v židovských podnicích a vůbec disponovat židovským majetkem. Potom následovala celá série dalších nařízení a opatření, při kterých se střídaly i střetávaly protektorátní autonomní orgány s okupačními v tomto případě v čele s říšským protektorem a jeho úřadem. Šlo zejména o to, jak dalece budou i v Protektorátě Čechy a Morava zavedeny protižidovské norimberské zákony, a o to, kdo a jak se bude podílet na kořisti při arizaci židovského majetku. Stěží lze dnes rozsoudit, jakou roli na české straně hrála upřímná snaha „zachránit židovský majetek“ a jakou zájmy a ambice některých českých politických a podnikatelských kruhů, o českých fašistech ani nemluvě.15)

Za dané situace se jakési „ochrany“ české strany a prosazování českých zájmů ujalo hlavně Národní souručenství. To se rozhodlo uspořádat širokou evidenční a přípravnou akci k arizaci židovského majetku a rozeslalo 11. května 1939 v tomto smyslu také naléhavé pokyny na všechny krajské sekretariáty, podepsané nejvyššími představiteli vedení Národního souručenství, předsedou Adolfem Hrubým a generálním tajemníkem Šimonem Drgáčem. Krajské sekretariáty měly vypracovat urychleně seznamy židovských podniků i menších živností podle jednotlivých okresů a míst, vyznačit tam pokud možno počet zaměstnanců a roční obrat a uvést kandidáty na jejich správce či důvěrníka. Vedle toho měly být vytipovány další osoby české národnosti, které mohly a měly zájem takovou funkci vykonávat. To vše mělo být posláno na ústředí Národního souručenství do Prahy do jednoho týdne, tj. tak, aby tam seznamy byly do 19. května a nejpozději do sobotního rána 20. května 1939.16)

Olomoucké krajské vedení Národního souručenství tento úkol splnilo, jak dokazují zachované seznamy, jenom jejich kvalita a úplnost byla různá podle jednotlivých okresů. Nejrozsáhlejší seznamy židovských podniků a živností byly vypracovány pro okresy
Olomouc-město a Prostějov, což odpovídalo i počtu a významu židovských majetkových podstat a aktivit v těchto okresech v rámci celé střední Moravy.

V Olomouci zajistilo soupis městské vedení Národního souručenství, zřejmě ve spolupráci se zdejší Obchodní a živnostenskou komorou a snad i s městským úřadem, poměrně pečlivě, pokud to ovšem krátkost času vůbec dovolovala (potíže byly zejména při zjišťování aktuálního počtu zaměstnanců a ročního obratu). Olomoucký seznam obsahoval podle pokynů všechny v úvahu přicházející židovské podniky a živnosti (jenom částečně rozdělené podle jejich velikosti, ale uvnitř bez nějakého zřetelného systému), včetně zjistitelných údajů o počtu zaměstnanců a ročním obratu v protektorátních korunách.

U každé firmy bylo uvedeno jméno a povolání navrhovaného nebo zřejmě již existujícího českého důvěrníka, který měl být schopen převzít a vést správu těchto židovských podnikatelských podstat. Šlo zejména o vedoucí a prokuristy různých podniků, často přímo z příslušných firem, bankovní úředníky, inženýry, účetní, ale i důstojníky bývalé československé armády, uprchlíky z pohraničí, v překvapivě malém rozsahu i o menší české živnostníky a jiné zájemce. Byl pořízen i seznam těch osob, které přicházely v úvahu jako kandidáti na zmíněnou funkci do budoucnosti. Je škoda, že přímo z těchto seznamů nelze vyvodit, v kterých případech šlo již o ustavené důvěrníky (správce) a kdy jen o návrhy na jejich jmenování a dosazení. Stejně tak z nich nelze posoudit, šlo-li o osobně zainteresované arizátory, anebo spíše o jména takových „árijských“ vedoucích, kteří s vědomím a podporou židovských majitelů měli podnik či živnost tak či onak zachránit a zachovat. V tomto případě by rozhodně nebylo správné generalizovat, protože se jednalo o často velmi individuální a specifické vazby, zájmy i představy o budoucnosti všech zainteresovaných osob, včetně původních židovských majitelů.

Ještě víc než Národní souručenství však spěchala nová německá okupační moc. Ta v řadě případů nečekala na právní úpravu a prostě dosazovalo do jednotlivých židovských podniků vnucené správce. Dokazují to např. doklady bývalé firmy Heikorn, kde se již 16. března podepisoval za vedení závodu „komisařský vedoucí“. I když majitel firmy Adolf Heikom byl v zahraničí, měli právo vést podnik jeho společníci, manželka Vilma a syn Bedřich. V rozsáhlém podniku cukrovaru, lihovaru a drožďárny bratří Mayů v Hejčíně byl zase ustaven vnucený správce bez ohledu na to (nebo spíše právě proto), jak pokročila jednání majitelů o prodeji celého podniku. Podobně tomu bylo s Hamburgerovou sladovnou, tkalcovnou Tichý-Braun a zřejmě i jinými podniky. 17)

Další poměrně často využívanou cestou arizace židovského majetku, celkem jednoduchou a zároveň na veřejnosti málo známou, bylo vyloučení Židů z různých představenstev a správních rad akciových i jiných hospodářských společností, zejména tam, kde jejich kapitálový podíl představoval jen menšinu. V Olomouci lze uvést jako nejtypičtější případ zdejší největší českou firmu, továrnu na cukrovinky a čokoládu Zora v Hodolanech (v tomto i dalších uváděných případech jde o jméno příslušné místní části tzv. Velké Olomouce), z jejíž správní rady byli na přímý nátlak německých policejních složek odstraněni tzv. neárijci. Podobně tomu bylo s továrnou na železné výrobky Kosmos v Hodolanech, kde dosavadní ředitel emigroval do Palestiny, ze správní rady této akciové společnosti byli odstraněni tři a z revizní komise také tři „rasově nežádoucí“ členové, přičemž jejich akcie převzala jako majoritní vlastník zdejší podnikatelská rodina Ottahalů, majitelka zámku v Náměšti na Hané. Jinde nemuselo jít přímo o danou firmu, ale o jejího vlastníka nebo podílníka v podobě větší (mateřské) hospodářské jednotky nebo banky. Tak tomu bylo např. u olomouckých Moravských železáren a oceláren v Řepčíně, cukrovaru v Holici i v olomouckém vedení Spolku moravských cukrovarů. 18)

Protektorátní místa a představitelé Národního souručenství sice stále usilovali o urychlené jmenování a dosazování vlastních, tj. českých správců (důvěrníků) na židovský majetek, ale velmi brzy narážely na jednoznačný odpor i zákaz německých okupačních úřadů. Již 9. června 1939 olomoucký oberlandrát (chybně hejtman) jako zástupce říšského protektora vyhrožoval (v dopise okresnímu úřadu v Přerově), že pokud čeští důvěrníci nepřestanou vykonávat svou činnost u židovských podniků, hrozí jim zatčení gestapem. Zemský viceprezident v Brně K. Drbalo tom 14. června podal zprávu protektorátnímu ministrovi obchodu s tím, že nemůže úspěšně plnit úkol při ustavování důvěrníků podle vládního nařízení (č. 87/1939 Sb.) z toho důvodu, že se proti tomu velmi ostře postavil olomoucký oberlandrát Molsen. Na jeho příkaz musel olomoucký magistrát předvolat všechny již ve městě ustavené důvěrníky i s židovskými majiteli příslušných podniků a živností na městský úřad, kde jim bylo sděleno, že nesmí do funkce důvěrníků nastoupit a v případě neuposlechnutí budou oznámeni gestapu, resp. budou zatčeni. V rámci olomouckého krajského vedení Národního souručenství bylo něco později jeden tajemník z Prostějova přátelsky, ale důrazně varován, aby nepomáhal Židům a přerušil s nimi další styky, protože je na něj v tomto směru stále více stížností. 19)

Toto počáteční období a také úsilí protektorátní vlády i Národního souručenství skončilo 21. června 1939, kdy říšský protektor Konstantin von Neurath vydal nařízení o židovském majetku, kterým svěřil veškerou moc v tomto směru do rukou okupačních německých orgánů. Zároveň Neurath v nařízení uplatnil všechny důležité klauzule norimberských protižidovských zákonů, pokud šlo o definici Žida. Zvlášť široký výklad toho, co se považuje za židovský podnik, umožňoval arizovat i takové, kde byl židovský podíl nepatrný.

Z hlediska arizace si protektor a jeho úřad vyhradili právo jmenovat do židovských podniků své vnucené správce (Treuhänder), a ti pak měli možnost se souhlasem příslušného oberlandráta a protektora rozhodovat o všech zásadních otázkách příslušné firmy a navrhovat i prodej jejího majetku nějaké německé fyzické nebo právnické osobě. Podle dalšího výnosu z 29. března 1940 došlo k upřesnění v tom smyslu, že si říšský protektor vyhradil schvalování arizace všech akciových společností a podniků nad sto zaměstnanců nebo s ročním obratem přes tři miliony korun, zatímco rozhodování o menších závodech a živnostech zůstalo i nadále v pravomoci oberlandrátů.20)

V Olomouci se jednalo přinejmenším o deset takto vymezených velkých nebo významných podniků. O dalších menších firmách rozhodoval v našem případě úřad oberlandráta pro celou střední Moravu v Olomouci a později v Ostravě. Zabavený židovský majetek byl víceméně formálně svěřen speciální instituci s názvem Vermögensamt (Majetkový úřad), jehož jedna pobočka či úřadovna byla zřízena také v Olomouci. Ta vybírala mimo jiné i nájemné ze zabaveného nebo obsazeného majetku a přebírala příslušné částky v případě prodeje. K tomu však docházelo až později, v roce 1939 se jednalo v podstatě o arizaci v podobě vnucené komisařské správy, majetkové převody a prodeje byly řešeny postupně v dalším období, protože i na německé straně šlo o střetávání různých zájmů i vlivů, zejména místních a tzv. říšských, popřípadě i sudetoněmeckých. V jejich rámci pak probíhaly zákulisní boje jednotlivých kapitálových skupin a také nacistických složek, zejména SS.21)

Krajské vedení Národního souručenství v Olomouci se ani za této situace zcela nevzdalo. Když bylo dopisem okresního úřadu v Olomouci z 31. července 1939 důrazně upozorněno, že všechny zprávy a návrhy ohledně arizace musí předkládat prostřednictvím okresního hejtmana k rozhodnutí úřadu německého vrchního zemského rady (oberlandráta), sdělilo sice hned obsah tohoto dopisu podřízeným okresním tajemníkům Národního souručenství, ale s vlastním důležitým komentářem. V něm bylo zdůrazněno: „Věnujte největší péči otázce arizační, vyhledávejte osoby, které by židovské podniky kupovaly, a předkládejte je ke schválení, jak se v opise píše, prostřednictvím okresního úřadu.“ A následovalo velmi výmluvné zdůvodnění, totiž „aby podniky židovské se postupně počešťovaly a zaměstnanost a hospodářská síla českého živlu byla zachována“ .22)

Zde je třeba v zájmu bližšího poznání a pochopení situace připomenout, že Národní souručenství v olomouckém kraji patřilo k těm, jehož některé části, zejména tzv. pořadatelské sbory, poměrně úzce spolupracovaly s odbojem, konkrétně s Obranou národa. Nebylo náhodné, že hlavní organizátor této spolupráce a několik dalších funkcionářů Národního souručenství bylo zatčeno a internováno v akci Albrecht der Erste, i když za ně bylo na několika místech intervenováno. Výslovně proto také byla Národnímu souručenství v tomto kraji 18. prosince 1939 „pro podporu akcí Říši nepřátelských“ úředně zastavena činnost, všechny sekretariáty uzavřeny a někteří tajemníci a další funkcionáři zatčeni a uvězněni. Neušel tomu o několik měsíců později ani krajský vedoucí Národního souručenství Dr. Jan Sedláček z Prostějova.23)

Málo známý, resp. nedostatečně zdůrazňovaný je drastický zákrok proti židovskému obyvatelstvu Olomouce, který byl učiněn nacistickými policejními složkami na začátku války v souvislosti s represivní akcí Albrecht der Erste. Mezi zatčenými tehdy nebyli jenom významní představitelé českého veřejného života od národně i levicově politicky angažovaných až po zástupce inteligence, lékaře, učitele a katolické duchovní, ale i mimořádně početná skupina Židů. Olomoucké gestapo tehdy v okruhu své působnosti zatklo a internovalo v objektech bývalých železáren v nedalekém Stěpánově celkem 204 osoby, z nich přibližně polovina byla z Olomouce. Mezi nimi bylo postiženo 68 mužů (je uváděn i počet 77) z rasového důvodu, tj. 34 % všech internovaných, a to bez jakékoliv jiné příčiny a bez ohledu na jejich národnostní cítění a smýšlení či jazykovou orientaci. 24)

Ze zatčených a internovaných byla sice asi jedna třetina poměrně brzy propuštěna, někteří z českých vězňů také později, ale ze Židů z celé střední Moravy jich většina byla poslána do koncentračních táborů a nejméně 53 se již nikdy nevrátilo. Z internovaných Židů bylo 36 přímo z Olomouce, včetně dosavadního rabína Dr. Bertholda Oppenheima, a 23 z nich prokazatelně zemřelo v koncentračních táborech Buchenwald, Osvětim a Ravensbrück, dva také v Terezíně.

Z našeho hlediska je důležité, že z 98 podniků a živností, které měly být v Olomouci arizovány, v osmi případech jejich majitelé jmenovitě a v jedenácti dalších případech někteří členové rodin byli zatčeni a uvězněni již 1. září 1939. Z nejznámějších olomouckých židovských rodin to byl např. Bedřich Heikorn, Robert Fischel, Otto Grätzer, Hugo Groák, Erich Beer, Viktor Bennann, Hugo a Otto Karpfenovi, Otto Knöpfelmacher, Adolf Markus, Leo a Max Singerovi, Emil Zweig a další. Ostatní byli podrobeni všem hrůzným formám represe a nakonec je v roce 1942 čekaly transporty do Terezína.25)

Při zkoumání arizace židovského majetku v Olomouci nelze opomenout, že všechna uvedená protižidovská opatření měla ještě jeden důležitý rozměr. I když je třeba zdejší situaci posuzovat ve vztahu k celkovému „řešení židovské otázky“ v Protektorátu (i v širším měřítku), je nutné zároveň nahlížet na tento problém i z pozice města Olomouce jako důležitého pilíře v plánované germanizaci Moravy a Čech. Toto město s poměrně velkou německou menšinou (do roku 1918 většinou) totiž mělo opět získat statut a pověst starobylého německého střediska a zároveň mělo vytvořit baštu němectví při plánovaném přetnutí Moravy germanizačním pásem od Olomouce (a zdejšího německého ostrůvku v okolí) přes Vyškovsko k Brnu. A k tomu měla u Olomouce (a také Prostějova) vydatně přispět arizace židovského průmyslového i pozemkového majetku. V druhém případě se jednalo zejména o pozemky statku hejčínského cukrovaru a lihovaru bratří Mayů a ještě víc o půdu a majetek velkopodnikatelské rodiny Guttmannů na velkostatku Tovačov. Nebylo proto vůbec náhodné, že olomoucký oberlandrát zařadil koncem roku 1939 v elaborátu o „aktivní národnostní práci“ při vypočítávání pěti hlavních cest a úkolů germanizace v tomto prostoru hned na první místo „přednostní zapojení Němců do arizace“.26)

Proces arizace židovských podniků a živností v roce 1939 ani zdaleka neskončil, lze spíše tvrdit, že byly učiněny teprve první kroky, po nichž následovaly další v podobě převodu zabaveného židovského majetku do německých rukou. I když není úkolem této studie zkoumat další osudy, metody a cesty arizace po roce 1939, uvedeme zde aspoň několik konkrétních a spíše typických příkladů, jakým způsobem k tomu v olomouckém prostředí docházelo.

Na prvním místě lze sledovat osudy vůbec největšího olomouckého židovského podniku, továrny tukového průmyslu Heikorn. Tento podnik byl po období vnucené správy zabaven nařízením (sic!) vedoucí úřadovny gestapa v Praze z 12. května 1942 a prodán se zpětnou platností od 1. ledna 1942 rodinnému společenství profesora Dr. Thea Morella z Berlína, známého osobního lékaře Adolfa Hitlera. V kupní smlouvě bylo výslovně uvedeno, že kupující nejpozději do roka od zaplacení kupní ceny změní „židovské jméno firmy“, což bylo uskutečněno novým názvem MILO Werke od listopadu 1943. Nejpozoruhodnější je však to, že tato kupní smlouva byla podepsána až 16. června 1944. Bylo to v době, kdy bývalý Heikornův podnik již dlouhou dobu pracoval, včetně odvádění zisku, pro nového majitele a vyráběl mj. v masovém měřítku Morellův vynález, odvšivovací prášek pro německou armádu na východě.27)

Morell převzal také část olomouckého majetku židovské rodiny Briessů, konkrétně chemickou továrnu Butyl v Klášterním Hradisku, a zahájil zde výrobu různých vitaminů pod hlavičkou firmy Hamma. Příliš se neví, že zde byly provedeny také jedny z prvních pokusů s výrobou penicilinu v tehdejším Německu.28) Rozsáhlý majetek bratří Mayů v Hejčíně a jejich cukrovar, lihovar a drožďárna byly prostřednictvím Akciové společnosti pro cukrovarnický průmysl v Hodonín ovládnuty bankovním domem Deutsche Rentenbank-Kreditanstalt v Berlíně, přitom v cukrovaru byl koncem války zastaven provoz. Byl zabrán i zemědělský velkostatek tohoto podniku (přes 200 hektarů půdy) a svěřen německé osídlovací společnosti.

Továrnu na čokoládu a cukrovinky Deutsch-Olfedo získal jeden nacistický pohlavár z Hamburku. Aby nepřišel zkrátka sudetoněmecký kapitál, byly víceméně státní olomoucké Solné mlýny předány libereckému Kreditanstalt der Deutschen.29) Snahy českých fašistů i některých dalších českých zájemců o arizaci skončily bez úspěchu. Naopak germanizace postihla zcela nebo zčásti i český kapitál, ale to je již jiný problém a také jiný badatelský úkol.

Pro Olomouc a celou střední Moravu byla tragédie zdejších Židů završena podobně jako v celém Protektorátu v roce 1942, kdy zde bylo zřízeno ve školní budově v Hodolanech středisko pro deportaci Židů do Terezína. Místo bylo vybráno nejen pro blízkost sběrného střediska a olomouckého nádraží, ale určitě i z toho důvodu, že šlo o město Olomouc jako sídlo důležité a relativně velké židovské komunity. Ve čtyřech transportech bylo do terezínského ghetta odvezeno z Olomouce od 26. června do 8. července 1942 3445 Židů z celé střední Moravy. Zbývající hrstka 53 lidí, většinou tzv. židovských míšenců, byla poslána do Terezína ještě 7. března 1945. Ze všech těchto transportů (včetně posledního) se dožilo osvobození jenom 288 osob. Fyzická likvidace obětí hrůzné rasové nenávisti dokončila dílo, které bylo v tomto městě a kraji započato po 15. březnu 1939.30)

1) Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 3, Ostrava 1972, s. 30 a 42. Jaroslav Klenovský, Miroslav Papoušek, Židovská obec v Olomouci, Historie, osobnosti, památky, Olomouc 1997-1998.
2) I v Prostějově, který byl v nové době považován na největší středisko Židů na Moravě, se jejich počet postupem doby snižoval, z 1804 osob hlásících se k židovskému nábo­ženství v roce 1880 se snížil na 1442 v roce 1930.
3) Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 3-6, Ostrava 1972-1978, kde jsou uvedeny v jednotlivých místech konkrétní firmy.
4) Státní okresní archiv v Olomouci (dále SOkA), Archiv města Olomouce (dále AMO), manipulace 1920-1940, inv. Č. 46, kart. 106, Židovská náboženská obec. Osud židů v protektorátu 1939-1945, Praha 1991, s. 40, 64-66. Robert Filip, Změny v životě města Olomouce vroce 1939, Olomouc 1997, s. 55, diplomová práce.
5) J. Klenovský, M. Papoušek, c. d., s. 33-39. Podnikový archiv Milo v Olomouci (dále jen PA Milo), fond S. Heikorn, korespondence Bedřicha Heikorna s otcem Adolfem v Anglii v roce 1939.
6) Luboš Kalousek, Olomoucký patnáctý březen 1939. Hanácké noviny, 19. 10. 1993, s. 9. Jaromír Grygar, Vypálení olomoucké synagogy. Hanácké noviny, 14.5.
1994, s. 10. Svědectví Pavla Neumanna z Olomouce. Podíl německých a českých fašistů na této akci není ještě zcela osvětlen.
7) Viz blíže Josef Bartoš, Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945 (dále Odboj). Olomouc 1997, s. 37-38.
8) Z poměrně již bohaté literatury o osudech Židů v českých zemích a konkrétně v Pro­tektorátu Čechy a Morava uvádíme jen základní: Osud židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991. Miroslav Kárný, „Konečné řešení“, genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha 1991. Miroslav Kárný, Genocida českých Židů. In: Te­rezínská pamětní kniha, Praha 1996. Židé a Morava, Kroměříž 1994.
9) Hlas lidu, 1.4. 1939. Tomáš Pasák, Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999, s. 288-297. Tomáš Pasák, Pod ochranou Říše. Praha 1998, s. 102-123, 136, 172-178. Zemský archiv Opava (dále ZA), pobočka Olomouc, Písemná pozůstalost V. Medka 1893-1947, kart. 60, Národní souručenství, zatýkání v září 1939 (dále jen Pozůstalost V. Medka). O situaci v Olomouci i o židovském problému v té době píše působivě německý spisovatel P. Härtling v knize Opožděná láska, Praha 1987.
10) Pozůstalost V. Medka, kart. 60, Národní souručenství, 1939.
11) T. P a s á k, Český fašismus 1922-1945, s. 279- 282. Václav Král, Otázky hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích 1938-1945. I, Praha 1957, s. 67-69.
12) AMO, inv. č. 45, kart. 103, zemědělské židovské podniky.
13) AMO, inv Č. 163, kart. 425 a 426, židovské podniky.
14) Tamtéž.
15) Viz blíže T. Pasá k, Pod ochranou Říše. s. 123-128 ad.
16) Pozůstalost V. Medka, kart. 60, Národní souručenství, 1939, seznam neárijských podniků okresu Velká Olomouc. Medek tehdy vykonával funkci placeného tajemníka NS pro město Olomouc.
17) ZA Opava, pob. Olomouc, OŽK Olomouc, i. č. 16484, sign. XII De, kart. 1986, jednání o přidělení deviz firmě Heikorn; i. č. 15107, sign. X/B-a, kart. 1854, dopis z Hejčína zl. 12. 1940.
18) ZA, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 18048, L. Pospíšil. Jaroslav Dostál, 50 let Moravských železáren, Olomouc 1957. Milan Tichák, Sigma Olomouc v minulosti a současnosti, Olomouc 1982. Celkově viz: Hans Rad a n t, Podíly německých kon­cernů na podnicích v Československu v letech 1938-1945. In: Průmyslové oblasti, sv. 3, Ostrava 1971, s. 154-203.
19) M. Kárný, Jaroslava Milotová (ed.), Anatomie okupační politiky hitlerov­ského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava“. In: Sborník k problematice dějin imperialismu, sv. 21, Praha 1987, s.141-143 (dále jen Anatomie). V. Krá1, c. d., s. 70. Pozůstalost V. Medka, kart. 60, korespondence 1939.
20) Anatomie, s. 134-135, 145-146, 154-155, 203-241. Viz též pozn. č. 15.
21) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 753/46, Bruno Hauk, kde je však jen malá zmínka o této instituci v Olomouci.
22) Pozůstalost V. Medka, kart. 60, NS, korespondence 1939. ,
23) Jan Sedláček, První odboj v kraji olomouckém. Prostějov 1945. Josef Bartoš, Odboj , s. 46-53.
24) Svatoslav Kubín, Sběrný tábor Štepánov. Olomouc 1988, strojopis. František Malínský, Štěpánovská kapitola k počátku druhé světové války. Olomouc, b. d., strojopis. Akce Albrecht 1939, Naše noviny, Stěpánov, č. 208, září 1999, s. 7-12. Zde jsou uvedeny jmenovité seznamy, kterých se přidržujeme, i když se součty poněkud odlišují od jiných zdrojů.
25) Akce Albrecht 1939. Pozůstalost V. Medka, kart. 60, NS, 1939, seznamy internovaných ve Stěpánově.
26) ZA Opava, pob. Olomouc, Oberlandrát Olomouc, kart. I, dopis moravské služebně říšského protektora v Brně z 9. 12. 1939. Viz blíže Josef Bartoš, Projekty propojení okupovaných území severní Moravy a Slezska s jižní Moravou a Rakouskem v letech 1938-1945. In: Historie okupovaného pohraničí, sv. 3, Ústí n. Labem 1999, s. 7- 28. 27) Podnikový archiv Milo Olomouc, kupní smlouva, smlouva o založení spol. s r. o. Milo Werke a další dokumenty z let 1942-1944. Též: Prvních sto let koncernového podniku Milo. Olomouc 1985. 125 let Milo a. s., Olomouc 1995.
28) Eduard Wondrák, Byl v Olomouci vyráběn penicilin? In: Okresní archiv v Olomouci 1983, Olomouc (1984), s. 159-161. Týž autor, Ještě k olomouckému penicilinu. In: Okresní archiv v Olomouci 1986, Olomouc (1987), s. 185-187.
29) J. BartoŠ, Odboj, s:33-35.
30) Vladimír Jorda, Do neznáma a na smrt (k výročí olomouckých židovských tran­sportů). Hanácké noviny, 27. 9. 1997. Viz blíže Terezínská pamětní kniha. Židovské oběti nacistických deportací Z Čech a Moravy 1941-1945. Praha 1995.