Deset dní pokání. Deset dní mezi roš hašana a jom kipur /Den smíření/ nazýváme dny pokání. V této vážné době mezi dvěma vysokými biblickými svátky dbáme ve zvýšené míře na pečlivost plnění příkazů, prodlužujeme čas věnovaný dennímu studiu Tory, nepřestáváme říkat ranní omluvné modlitby slichoť, ve kterých prosíme za odpuštění, mnozí mají ve zvyku se postit. Ve svém okolí vyhledáváme přátele i nepřátele a snažíme se je odprosit za vše, co jsme jim v uplynulém roce provedli. Talmud nám na mnohých místech vypráví o velikosti těch, kteří uměli odpouštět. Naopak člověk, který je upřímně prošen o odpuštění a prosbu nepřijme, je chápán jako veliký hříšník.

Erev jom kipur. Předvečer svátku jom kipur má výjimečný ráz. Protože nás čeká přísný celodenní půst, je zvykem vydatně jíst. Dopoledne má své tradiční místo ryba. Přes den se ještě na poslední chvíli snažíme usmířit se svým okolím. Mnozí mají zvyk provádět tzv. kaparot, při kterých se symbolicky převádějí naše hříchy na bílého kohouta, ze kterého odpoledne připravíme posilňující pokrm pro chudé spoluobčany. Cedaka /dobročinnost/ je totiž uváděna jako způsob, kterým lze napravit mnohé hříchy. Dnes dává většina lidí přednost kaparot ve formě bankovek, které se vkládají do synagogálních pokladniček pro potřebné. S blížícími se večerem se muži chystají do mikve /rituální lázně/, aby ještě včas stihli být doma na poslední, „oddělující“ hostinu. Ještě před západem slunce dojídáme a odcházíme do synagogy, ve které se na jom kipur shromažďuje celá obec.

Jom kipur. 10. tišri -jom kipur je pro mnohé nejvýznamnější den v židovském kalendáři. Tento den odpustil Bůh Izraeli zhotovení zlatého telete, tento den se Abrahám obřezal a uzavřel tak smlouvu s Bohem. V synagogách vyznáváme své hříchy. Mnozí jsou odění do bílých šatů představujících pohřební rubáš. Bílá barva ale také představuje velekněžský šat a barvu čistoty. Někteří stojí po celý den, aby zdůraznili, že na jom kipur jsme podobni stále stojícím andělům, když trávíme čas jen v modlitbách, nejíme a nehřešíme. Říká se, že 364 dní nás ovládá zlý pud. Jen jeden den nad námi nemá sílu – na jom kipur.

Pět zákazů. Pětkrát se nořil velekněz v Jeruzalémě do očistné lázně, pět částí má jomkipurová modlitba, pět je knih Mojžíšových a pět smyslů nás neustále svádí k hříchu. Oproti nim máme na jom kipur pět zákazů, pětinásobně trápíme svá těla.

• nejíme a nepijeme
• nekoupeme se
• nekrémujeme se a nepoužíváme kosmetiku
• zdržujeme se sexu
• a na znamení pokory nenosíme koženou obuv

Půst. Člověk vážně nemocný může na jom kipur jíst a pít, byť jen v nezbytně nutné míře. To proto, že záchrana života je nejvyšším příkazem, pro který můžeme a musíme porušit šabat nebo dokonce i jom kipur. Z tohoto důvodu je jom kipur i mimo Izrael omezen na jeden jediný den, ač logicky by měl být jako každý biblický svátek zdvojený.

Malé děti se samozřejmě na jom kipur nepostí, ty větší (starší devíti let) se pomalu učí vydržet nejíst několik hodin, aby po dosažení náboženské dospělosti (u dívek ve 12ti, u chlapců ve 13ti letech) byly připraveny na přísný půst. Pro všechny ostatní je jom kipur celodenním půstem.

Hazkarat nešamot. Vzpomínka na zemřelé se koná na jom kipur dopoledne. Podobné vzpomínky jsou součástí liturgie i na ostatní biblické svátky, na jom kipur však jsou nejdůležitější, protože v tento den i jménem zemřelých prosíme za odpuštění hříchů.

Hřích. Už jsme se zmínili, že jom kipur je dnem odpouštění hříchů, ale ještě jsme nevysvětlili, co se pod slovem hřích skrývá. Hříchem rozumíme porušení příkazů Tory. Naši učitelé nás ale varují před unáhlenými soudy, ke kterým jsme tolik náchylní. Představme si muže, který na šabat řídí vůz. Hlavou nám může blesknout, že takový člověk jistě porušil jeden z předpisů šabatu, odkud ale bereme svoji jistotu? Uvažme jen, kolik vysvětlujících možností tento zdánlivě jednoduchý případ skýtá.

1. je možné, že roztržitý člověk rozespale nastartoval auto a zamířil na své pracoviště, aniž si uvědomil, že je šabat
2. je možné, že řidič sice ví, že je šabat, ale neví, že na šabat se nesmí řídit
3. je možné, že řidič ví, že je šabat, a ví, že se nemá řídit, ale jede do nemocnice s těžce poraněným sousedem, takže nejenže neporušuje šabat, ale dokonce zachraňuje život!

Mnoho věcí porušujeme z neznalosti, omylem. I takový neúmyslný hřích se musí odčinit pokáním, lítostí. Častokrát také chybujeme tím, že si neplníme své povinnosti. I tento případ se dá napravit pokáním.

K odčinění těžších provinění nestačí jenom účinná lítost v podobě tšuva. Abychom měli možnost smýt stopy provinění, byl v kalendáři ustanoven jom kipur. Velice těžké hříchy však ani jom kipur neočišťuje.

Až dosud jsme ovšem hovořili o prohřešcích vůči Bohu, kterými jsme neublížili nikomu jinému, protože pokud jsme nějakého člověka poškodili, nemůžeme se spoléhat na jom kipur, ale musíme se s dotyčným usmířit sami.

Příběh. V jedné vesnici žil otec se synem, který byl hrozný rošťák. Nevynechal jedinou příležitost provést lumpárnu. Tatínek se na něj často zlobil a nejednou musel sáhnout i k pádnějším „argumentům“. Jednou dostal nápad. Na verandě postavil širokou fošnu a když se ho zvědavý synek ptal, odpověděl mu: „Po každé tvé nepleše tam vtluču hřebík.“ Chlapci šlo vše jedním uchem tam a druhým ven a fošna se brzo zaplnila hřebíky. Čas však plynul a chlapec dospíval. Pomalu ho přestaly zajímat sousedovy hrušky a začal sekat dobrotu. Tatík nelenil a za každý dobrý skutek vytáhl jeden zatlučený hřebík z fošny. Než se rok sešel s rokem, byl z chlapce dospělý mladý muž, který odcházel do města na studia. Když se loučil s otcem, stočil řeč na starou fošnu na verandě, ve které bylo sice mnoho děr, ale už žádný hřebík. „Otče, ta fošna vypadá hrozně.“ Otec se na prkno podíval a souhlasně přikývl. Vstal, sešel do dřevníku a za chvíli se vrátil s novou, neporušenou fošnou. „Ta tu teď bude na znamení tvého zmoudření.“ Podobně funguje i jom kipur. Máme-li touhu se napravit, smyje všechny stopy po našich starých proviněních.

V synagoze. Mnozí z vás již asi slyšeli o kol nidre, modlitbě, která zahajuje jomkipurovou liturgii. Kromě ní charakterizuje Den smíření i přídavná modlitba musaf, jejíž centrální část se věnuje popisu velekněžské služby v jeruzalémském chrámu. Odpoledne čteme knihu proroka Jonáše o napravení města Ninive. A po celý den vyznáváme svá provinění. Sváteční bohoslužba končí hromadnou recitací vyznání víry: šma jisrael-Slyš Izraeli, Bůh je jediný.

V chrámu. Chrámovou činnost na jom kipur popisuje Tóra v třetí knize Mojžíšově, v kapitole 16. Tam se dozvídáme, že veškeré úkony spojené s tímto dnem mohl provádět jen kohen gadol /velekněz/. Všechny náležité úkony zaznamenává Talmud v traktátu Joma. Z mnoha vybíráme:

• velekněz musel být ženatý a pro případ náhlého ovdovění měl připravenou i náhradní manželku
• sedm dní před jom kipur se odloučil od rodiny a začal se pod dozorem učenců připravovat na svůj obtížný úkol
• během tohoto postního dne často starý muž obětoval 15 zvířat
• pětkrát převlékal své šaty přičemž musel pětkrát sestoupit do mikve
• třikrát před shromážděným lidem na chrámovém nádvoří vyznával hříchy své, své rodiny, knězi a celého národa
• desetkrát nahlas vyslovil Boží jméno v jeho pravé podobě
• čtyřikrát vstoupil do kodeš kodašim /Nejsvatější svatyně/
• dvakrát se modlil – jednou za déšť a obživu pro příští rok a jednou za zdar Davidova královského rodu
• v přestávce četl shromážděným tři předepsané pasáže z Tory, z toho jednu zpaměti.

Trojnásobná svatost. Židovský národ byl vybrán Bohem k obzvláštnímu úkolu. Z jeho středu byl vybrán kmen Levi, aby se věnoval chrámové službě. Z tohoto kmene byla vybrána Áronova rodina a byla určena za koheny /kněze/. Z nich vždy jen jeden mohl být velekněz.
Z celého zemského povrchu byla vybrána země Izrael jako Svatá země. Z ní byl vydělen Jeruzalém jako Svaté město. V Jeruzalémě byla jedna hora určena za chrámovou horu. Na její části byl vystavěn chrám a v něm se nacházela nesvatější svatyně s archou úmluvy a deskami desatera.

Rok má 365 dní. Některé dny jsou všední, jiné jsou sváteční. Nejvyšším svátkem je šabat. Jom kipur nazýván šabat šabaton /šabat šabatů/.
Jednou v roce se protkly tři svatosti. Svatost lidská, svatost místa a svatost času. Jen jednou v roce mohl vstoupit velekněz do Nejsvatější svatyně. Na Jom kipur.