Od kdy. Každá společnost si volí počátek svého kalendáře na podkladě události, které přikládá rozhodující význam. Islámské země za počátek kalendáře stanovily cestu proroka Mohameda z Medíny do Mekky. Staří Římané přiřadili „nulu“ roku založení svého města. Křesťané za počátek nové éry považují narození zakladatele svého učení. My toto jejich počítání pro jeho rozšířenost naýváme občanským letopočtem (o.l). I Francouzi po své velké revoluci roku 1789 zahájili nové počítání, po porážce revoluce se však vrátili zpět k občanskému kalendáři. Židovský kalendář, odvolávající se na stvoření světa a vztah stvoření k Stvořiteli, chápe za počátek světa okamžik, kdy Bůh učinil z Adama prvního člověka. To se podle tradice odehrálo na roš hašana /Nový rok/ před 5764 lety. Proto, když počítáme „židovským“ způsobem, dodáváme vždy: mibriat haolam /od stvoření světa/.

Nejen letopočet se v židovském kalendáři liší, jiná je i povaha kalendáře. Některé jeho zvláštnosti se pokusíme vysvětlit.

Den. Každý rok všech kalendářů se skládá z dnů, týdnů a měsíců. V tom se ani židovský rok neliší. Jak si ale učíme z příběhu o stvoření světa, večer podle židovské tradice předchází ráno, protože je v Tóře psáno: „…a byl večer, bylo ráno, den první.“ Proto v našem kalendáři den začíná tmou, proto šabat začíná již v pátek se západem slunce. Stejně tak i ostatní židovské dny a svátky začínají večerem. A s nástupem další noci, při východu hvězd, končí.

Týden. Sobota, šabat, byla posledním ze sedmi dní stvoření světa. Na památku této skutečnosti začínáme každý týden vždy po sobotě, nedělí, které hebrejsky říkáme: jom rišon /den první/.

Kromě nás to tak dělají například i Angličané.

Délka měsíce. I měsíce se v našem kalendáři liší. (V tomto odstavci, abychom se nezamotali do měsíců s malým a velkým Em, budu pro vesmírné těleso Měsíc užívat méně obvyklé slovo Luna.) Muslimové podřídili svůj kalendář plně Luně a jejímu oběhu kolem planety Země a každým „Novem“ jim začíná nový kalendářní úsek – měsíc. Lunární fáze se opakují každých 29 a půl dne (a kousek). Vynásobíme — li toto číslo 12ti měsíci v roce, vytvoříme si rok, který bude mít pouze 355 dní. To je délka muslimského roku. Křesťané nechali Lunu Lunou a nechali se vést Sluncem. Naše planeta Země obletí Slunce za 365 dní. Křesťanský rok tedy trvá 365 dní. Tím ovšem není plně respektován pohyb Luny kolem planety Země. Proto ani jeden z těchto kalendářů není dokonalý. Muslimům putují měsíce ročními dobami, jednou slaví ramadán v létě, jednou v zimě. Křesťanům naopak neustále utíkají lunární fáze. Jednou je úplněk desátého, jindy patnáctého dne měsíce atd.

Židovský kalendář je vystavěn na kompromisu. Respektuje lunární fáze i oblet planety Země kolem její hvězdy. Náš kalendářní měsíc začíná vždy po Novu (když se objeví první srpek „nové“ Luny), svátky ale zůstávají ve svých ročních obdobích, takže pesach je vždy na jaře, sukot na podzim a chanuka v zimě. Toho docilujeme vsunutím přestupného, třináctého, měsíce jednou za tři roky. (Přesněji sedmkrát za devatenáct let.) Tak vyrovnáme ztrátu kratších „lunárních let“ a zabráníme dlouhodobým odchylkám mezi oběma systémy. Židovský kalendář je tedy lunárně-solární.

Pevný kalendář. V době, kdy stával v Jeruzalémě chrám, rozhodoval o vsunutí třináctého měsíce vždy nejvyšší rabínský soudní dvůr – sanhedrin. Ve čtvrtém století občanského letopočtu, když se stupňoval římský protižidovský útlak, ustanovil rabín jménem Hilel II. pevný kalendářní systém, do něhož zakomponoval všechny výše uvedené prvky a mnohé další, o nichž se nezmiňujeme.