Historicky svátek purim slavíme 14. adaru (v přestupném roce v adar šeni) jako připomínku záchrany Židů žijících v Perské říši v době krátce po zničení prvního jeruzalémského chrámu Babyloňany.

Historie. Babyloňané se dlouho neradovali z vítězství a kořisti, která jim připadla po roce 586 př.o.l, kdy zničili prvním jeruzalémský chrám a rozvrátili židovské království Davidovy dynastie. Padesát let po dobytí Jeruzaléma jejich vlastní říše padla do rukou Peršanům. Do této doby, do prostředí exulantů z Jeruzaléma, je situován známý purimový příběh, který v detailech uvádí Tanach /hebrejská bible, iniciály souboru knih: Tora-Neviim-Chtuvim, Tora-Proroci-Spisy/ v knize Ester.

Některá historická data:

Příběh megilat Ester. Svitek (megilá) knihy Ester začíná své vyprávění na hostině uspořádané na oslavu desetiletého panování perského krále Achašveroše. Král Achašveroš vládl nad 127 zeměmi známého světa a všechny své ministry, vojevůdce, velvyslance a guvernéry pozval do hlavního města Šušan /dnešní Susa/ na mnohadenní oslavy. Značně posilněn vínem přikázal přivést svou ženu Vašti v Evině rouše, aby se každý mohl přesvědčit, že královna je skutečná krasavice. Vašti pochopitelně odmítla a na rozkaz krále byla vyhnána z paláce. Hosté odjeli, palác se vylidnil a král Achašveroš si uvědomil, že bez královny se mu těžko žije. Rozeslal posly po celé své říši, aby vypátrali tu nejkrásnější dívku v zemi a přivedli mu ji za manželku. V té době v žil v Šušanu židovský exulant jménem Mordechaj s krásnou neteří Ester. Po určitých peripetiích se Ester stala perskou královnou. Na strýčkovu radu však zatajila králi, k jakému národu patří. V paláci se čas od času objeví zrádci, kteří usilují o králův život. I v našem příběhu se dva takoví objevili – Bigtan a Tereš. Mordechaj však jejich spiknutí odhalil a oznámil králi. Tím se dobře zapsal jako věrný králův služebník. Po čase se Achašverošovým prvním ministrem stal Hamán. Hamán toužil po moci, po majetku, ale hlavně: Hamán nenáviděl Židy. Považoval je za pátou kolonu, vnitřního nepřítele, nebezpečný národ, který se nechce asimilovat a vůbec představuje to nejhorší. Nenáviděl
Mordechaje, který se mu odmítal klanět jako lidskému bohu a – začal spřádat plány. Po čase pro ně získal i králův souhlas. Se svými stoupenci vylosoval vhodný den -13. adar. Ten den se chtěl pod záštitou královského výnosu jednou provždy zbavit nenáviděných Židů. /pur=los, proto purim/

O jeho plánech se však dozvěděl Mordechaj, a jeho moudrosti a královně Ester, která se v pravý čas svého lidu u krále zastala, vděčíme za svou záchranu. Královna Ester totiž ve chvílích nejtěžších uspořádala ve svých komnatách hostinu, a když krále dostatečně posilnila vínem, prozradila mu tajemství svého původu a prosila jménem svého národa o pomoc. Král vyslyšel její prosby a proradného Hamaná a jeho nejbližší dal pověsit na
šibenici. 13. adar se sice zbytky Hamanových jednotek ještě pokusily o organizovaný pogrom na Židy, ten však byl odražen a jeho aktéři pochytáni a po právu odsouzeni. Poté Židé v celé Persii oddechli a oslavili své zachránění.
Pouze v hlavní městě Šušanu, kde bylo Hamanových stoupenců nejvíce, probíhaly potyčky ještě i 14. adaru. Na připomínku purimovych událostí a záchrany ze smrtelného nebezpečí dodnes i my slavíme svátek purim.

Esteřin půst. Dlouho si již nezavolal král Achašveroš svou manželku Ester a vstoupit bez vyzvání do místností královské rady byl v tehdejší době považováno za smrtelný hřích. Královna Ester se tři dny postila a prosila Boha o pomoc. Nakonec se odvážila a riskujíc vlastní život, vstoupilo do síně královské rady. Král se na ni nerozhněval, naopak, slíbil, že jí splní každé její přání. Tehdy prozradila Ester králi, že je Židovka a prosila o záchranu svého národa. Na památku Esteřina půstu se i my, v předvečer svátku purim, 13. adaru, od východu do západu slunce, postíme.
14. a 15. adar. 14. adaru, v den oslav vítězství nad Hamanovými stoupenci, slavíme svátek purim. Pouze v Šušanu, kde potyčky trvaly o den déle a v městech, která měla v době Jehošuova vstupu do Izraele hradby, například v Jeruzalémě, slavíme purim až o den později, 15. adaru, kterému říkáme šušan purim.

Čtyři povinnosti. Nejvyšší rabínský soud, sanhedrin, nám na 14. a dar stanovil čtyři povinnosti:

1. číst megilu – přečíst si dvakrát svitek knihy Ester (večer a ráno) a připomenout si tak události ve starověké Persii.
2. hostina – 14. adaru máme během dne uspořádat pořádnou hostinu, na níž nesmí chybět víno, s kterým je purimovy příběh pevně spojen (opilý Achašveroš vyhnal královnu Vašti, vínem posilněný král vyslyšel Esteřiny prosby).
3. mišloach manot /posílání porcí jídla/ – alespoň dvě porce jídla či pití jednomu člověku, ať máme všichni na purim dostatek jídla a pití.
4. matanot leevjonim /dary chudým/ – dva dary alespoň dvěma chudým, aby i oni měli na purim, tak jako my, radost.

Zvyky. Nejznámějším purimovým zvykem je vždy dlouho očekávaný karneval, který často začíná již v synagoze při večerním čtení megily. Děti, ale i dospělí, se oblékají do kostýmů a nasazují si často bizardní masky. Nikdo při zmínce Hamanova jména nezapomene zadupat nohama nebo zabouchat rukou do stolu, aby „vymazal hříšníkovo jméno“, děti točí řehtačkami. Na pořádném purimovém karnevalu by neměl chybět purimšpil, „divadelní“ hra, někdy pojatá
jako tradiční purimový příběh, jindy jako veselá parodie současných poměrů.
V některých obcích bývá ustaven ,purim-rebe“ – dětský rabín a vůbec všude vládne uvolněná, radostná atmosféra. Mezi další purimové zvyky patří pečení a pojídání oznej Hamán /doslova Hamanových uší, jidiš Hamantašen – trojhranných koláčků s povidlovou, makovou nebo datlovou náplní/. Děti dostávají finanční dárky -purimgeld.

Alkohol. Kdo by neznal příkaz opít se na purim tak, že nerozezná mezi požehnaným Mordechajem a prokletým Hamaném? Každý dospělý by měl na purim vypít vína více než obvykle. Kdo nechce pít, měl by si na chvilku zdřímnout, aby také „nevěděl, kdo byl požehnán a kdo proklet“. Učenci se snaží vysvětlit hloubku tohoto příkazu poukazem na rozdíl mezi oslavou dobra a zatracením zla, ale druhý den bolí hlava všechny bez rozdílu.

Maska. Na purim je zvykem nasadit si masku, případně celý kostým, a využít příležitosti pohybovat se mezi přáteli „inkognito“. To není zcela náhodou. Pozorný čtenář si všimne, že v celé megile není ani jednou zmíněno Boží jméno. Bůh halí v purimovém příběhu svou přítomnost do hávu „kontroly přirozeného běhu událostí“, zdánlivě do děje nezasahuje, (I jméno královny Ester se odvozuje od slova seter /skrytost/.)

Amalek. Hamán je podle tradice potomkem kmene Amalek, národa, který napadl Židy poklidně putující pouští do Zaslíbené země. Amalekité představují „starověké antisemity“ a jejich následovníci se proplétají židovskou historií jako černá nit. Naší povinností je vždy před purimem a na vlastní purim číst pasáže o Amalekitech, a tak si připomínat náš stálý boj s různými formami útlaku a nenávisti, které, k naší pramalé radosti, činí z děje knihy Ester stále aktuální příběh.