Sukot /Svátek stánků/ je podzimní biblicky poutní svátek, který začíná 15. tišri, trvá sedm dní a přímo přechází do svátku šmini aceret /osmý den shromáždění/.

Jom tov a chol hamoed. Ačkoliv trvá svátek sukot celý týden, ne všechny dny slavíme stejným způsobem. První den svátku (mimo Izrael i druhý den) nazýváme Jom tov (dobrý den – svátek), ostatní dny jsou chol hamoed (všední dny svátku). Jom tov se svým charakterem podobá šabatu. Chol hamoed lze chápat jako svátek a všední den zároveň. Stále ještě zůstáváme v sukách a používáme „čtyři druhy“ (viz níže), na druhou stranu nejsme omezeni v cestování a můžeme pracovat. I proto se chol hamoed těší takové oblibě. Sedmý den svátku si v průběhu historie vysloužil vlastní jméno – hošana raba /velká „hošana“ – viz níže/, zůstává ale všedním dnem svátku.

Svátek šmini aceret, o němž budeme hovořit později, se (z již známých důvodů) pro diasporu opět zdvojil. Druhý den nazýváme simchat tóra /radost z Tory/.

Pro lepší pochopení rozdělení dnů svátku uvádím tabulku: 

Sukot. Svátek sukot nám připomíná východ z Egypta. V Tóře se píše, že první den odešli Židé z města Ramses a utábořili se v místě jménem Sukot. Do dnešních dní si stavbou sukot /chýší/ připomínáme odhodlání zotročeného národa opustit jistoty otroctví v bohaté zemi a vydat se do nejistoty pouště za svobodou. Na sedm dní i my opouštíme jistotu pevných domovů a přesouváme se do provizoria chýší, v nichž jíme, učíme se a za teplých nocí i spíme. Ačkoliv svátek sukot, tak jako jarní svátek pesach, souvisí s východem z Egypta, slavíme ho až na podzim. Je totiž také spojen s návratem „mračen Boží slávy“, která obklopovala židovský tábor při jeho putování pouští. Tato mračna se po hříchu zlatého telete ztratila a vrátila se až po Dni smíření, po jom kipur, desátého tišri. Proto i my se sukot čekáme až do měsíce tišri. Svátek sukot je také spojen se slavnostmi dožínek, s radostí z ukončeného zemědělského roku, kdy je veškerá úroda již uložena v sýpkách. Proto také o sukot říkáme, že jsou zman simchatenu /časem naší radosti/.

Suka. Suka, o které jsme se již několikrát zmiňovali, vypadá většinou skutečně jako chýše. Má minimálně tři stěny a její střechu tvoří schach – vrstva přírodního materiálu. V Izraeli se obvykle používají palmové větve nebo rákosové rohože, u nás větve jehličnanů. Schachu musíme umístit tolik, aby podlaha suky byla více zastíněná než prosluněná. V noci bychom měli skrz „střechu“ vidět i hvězdy. Suka musí být tak veliká, aby v ní alespoň jeden člověk mohl pohodlně sedět a jíst.
Stěny suky je zvykem svátečně vyzdobit. Nejběžnějšími motivy jsou „čtyři druhy“ a plody izraelské země.

Čtyři druhy. Arbaa minim /čtyři druhy/, jsou společně se sukou nejcharakterističtějším znakem svátku sukot. Mezi „čtyři druhy“ řadíme: ratolest datlové palmy lulav, citrusový plod etrog, myrtovou větvičku hadas a vrbový proutek arava. Lulav, myrtu a vrbičku pevně spojíme k sobě, při sváteční bohoslužbě k nim ještě připojíme etrog a společně jimi třeseme na čtyři světové strany, nahoru a dolu, čímž naznačujeme, že všude můžeme hledat Boží přítomnost. Šest směrů pohybu nám také připomíná šest dní, po které tuto micvu /příkaz/ plníme, protože na šabat arbaa minim nepoužíváme.

Izrael, jako země bez vlastních vodních zdrojů, je plně odkázán na vodu dešťovou. „Čtyři druhy“ symbolizují touhu po životadárné tekutině a my jimi vyjadřujeme naše prosby za ni. Vrby rostou u potoků, myrta a etrog vyžadují bohaté zavlažování a palma žíznícím poutníkům ohlašuje oázu v poušti.
Kromě vodní symboliky se k arbaa minim pojí i další. Z těch nejznámějších vybírám.

Praotcové:
etrog – krásný plod, představuje krásné stáří praotce Abraháma.
lulav – palmové listy představují dlaně praotce Izáka, kterými se opřel o oltář, když se ho jeho otec Abrahám chystal obětovat na hoře Moria.
myrta – s mnoha listy představuje praotce Jákoba, který měl mnoho (l2) synů.
vrba – která jako první bez vody usychá představuje Josefa, který jako první z bratří zemřel v Egyptě

Pramatky:
etrog – představuje krásné stáří pramatky Sáry
palma – na které rostou sladké datle, ale i nepříjemné bodláky, představuje Rebeku, které se narodil Jákob, ale i zlý Ezau
myrta – s mnohými listy představuje pramatku Leu, která Jákobovi porodila 6 synů.
vrba – která rychle usychá představuje pramatku Ráchel, která předčasně zemřela při porodu Benjamína

Orgány:
etrog – svým tvarem připomíná srdce
lulav – svým tvarem připomíná páteř
myrta – svými lístky připomíná oči
vrba – svými lístky připomíná ústa

Spojením arbaa minim do jednoho celku se učíme, že jen člověk s dobrým srdcem, rovnou páteří, nezávistným okem a čistou mluvou se může nazývat dokonalým.

Typy lidí:
Tato symbolika je nejznámější. Z výše uvedených rostlin některé krásně voní, jiné sladce chutnají. Příjemná vůně představuje dobrého člověka, který svých chováním je příjemný svému okolí. Chuť představuje moudrost.

Etrog voní i chutná – představuje tedy moudrého a dobrého člověka
datle chutná, ale nevoní – představuje člověka moudrého, který se ovšem nechová tak, jak by měl
myrta krásně voní, ale nechutná – představuje hodného, ale hloupého člověka
vrba nevoní ani nechutná – představuje nevzdělaného člověka, který se neumí ani slušně chovat.

Spojením arbaa minim do jednoho celku vyjadřujeme, že všechny čtyři výše uvedené kategorie lidí tvoři celek židovského národa. Někteří z nás studují Toru, jiní plní její příkazy, někteří studují Toru a chovají se podle ní, jiní ani nestudují, ani se podle ní nechovají. Přesto jsme všichni součástí jednoho národa.

Ušpizin. Tak jako po celý rok, i na sukot dbáme pohostinnosti a do suky se snažíme zvát hosty. Rodinné příslušníky, přátele i ty, kteří z různých důvodů nemají svoji vlastní suku, lidi chudé a osamělé. Kromě těchto skutečných hostů zveme do suky i hosty symbolické, kterým říkáme ušpizin ilain /vznešení hosté/, zkráceně ušpizin. Těchto hostí je sedm, na každý den svátku jeden, v pořadí Abrahám, Izák, Jákob, Josef, Mojžíš, Áron a David. Všechny tyto osobnosti spojuje skutečnost, že část svého života strávili putováním bez jistoty přístřešku – Abrahám odešel z rodné země veden Božím slovem do Zaslíbené země, Izák byl závistivými Kenaánci zatlačen do pouště, Jákob utíkal před svým bratrem Ezauem, Josef byl prodán do otroctví, Mojžíš s Aronem putovali čtyřicet let pouští a mladý David se na poušti skrýval před králem Saulem.

Každá z těchto sedmi významných osobností židovského národa se spojuje s jednou z Božích vlastností, /viz tabulka/

Hošanot. Po celý svátek sukot pořádáme tzv. hošanot, při kterých se „čtyřmi druhy“ obcházíme v synagogách bimu /vyvýšené místo, ze kterého se předčítá z Tory/. Přitom říkáme modlitby začínající: ,Hoša-na“ /Zachraň nás/, které daly celému zvyku jméno. Poslední den sukot obcházíme bimu nejednou, ale sedmkrát, proto hovoříme o velkých hošanot /hošana raba/. Toto obcházení nám mimo jiné připomíná dobytí města Jericha, jehož hradby, sedm dní obcházené a sedmý den sedmkrát obejité, padly před Johušuovými bojovníky. Pád Jericha také představuje předěl mezi provizoriem života na poušti a usídlením se v Zaslíbené zemi.

Na hošana raba je zvykem probdít noc v bejt-midraších /studovnách/, protože i král David, host sedmého dne, měl ve zvyku noci věnovat studiu Tory.

Jiné národy. Svátek sukot, na rozdíl od výlučně národního pesachu, obsahuje i univerzální pohled judaismu na svět. Během sukot bývalo v jeruzalémském chrámu zvykem obětovat sedmdesát býků jménem sedmdesáti národů světa, za které byly pronášeny modlitby za mír a usmíření.

Radost. S dobou, kdy stál jeruzalémský chrám, je spojen ještě jeden zvyk. Na chol hamoed svátku sukot byly pořádány veliké slavnosti simchat bejt hašoeval spojené s čerpáním vody a poléváním oltáře. Voda symbolizuje Toru a život. Tradice uvádí, že „ten, kdo neviděl tuto slavnost, neví, jak vypadá pravá radost.“ I dnes se na všední dny svátku sukot shromažďujeme v synagogách, hraje hudba, lidé zpívají a tančí.