Akce Albrecht der Erste na střední Moravě a zdejší židovská komunita

Doc. PhDr. Josef Bartoš, DrSc.

Akce Albrecht der Erste (Albrecht I.) byla realizována nacistickými policejními složkami na území Protektorátu Čechy a Morava v souvislosti se zahájením druhé světové války a tažením proti Polsku začátkem září 1939. Nebyla to jen policejní „preventivní akce“ proti potencionálnímu nepříteli na počátku války. Bylo totiž důležité, že byla vedena „frontálně“ proti elitě českého národa bez rozdílu toho, zda se nějak jeho příslušníci účastnili nebo neúčastnili opozičního či dokonce odbojového hnutí – a byla zde použita v moderní demokratické společnosti nemyslitelná instituce tzv. rukojmí, tj. postižení skupiny zcela nevinných osob k zastrašení a k pacifikaci všech ostatních.

K uvedeným a poměrně známým skutečnostem je třeba dodat další podstatnou, byť doposud poměrně opomíjenou skutečnost, že totiž akce Albrecht I. byla zaměřena také proti Židům a tvořila důležitou část první etapy tzv. řešení židovské otázky v Protektorátu Čechy a Morava. Dosvědčuje to jednoznačně realizace akce Albrecht I. na střední Moravě s centrem v Olomouci. 1)

Je poněkud zvláštní, že přes poměrně již podrobné prozkoumání perzekuce Židů v Protektorátu se spojením tzv. řešení židovské otázky a akce Albrecht I. prozatím nikdo podrobněji nezabýval, takže na tomto místě nelze ani rozhodnout, zda nešlo o nějaké středomoravské či olomoucké specifikum. O akci se nezmiňuje ani obsáhlý a velmi podrobný dokument Hlášení Židovské náboženské obce v roce 1942 a Terezínská pamětní kniha. 2)

Uvádí se, že v akci Albrecht bylo podle připravených seznamů zatčeno v celém Protektorátu asi 2 000 osob, z toho 800 na Moravě. Toto číslo bude asi poněkud nadnesené, protože podle jiného zdroje olomoucké gestapo tehdy zatklo kolem 200 a brněnské přes 160 osob. Blíže skutečnosti se pohybovalo asi dobové zjištění protektorátního ministerstva vnitra, podle něhož bylo k 29. září 1939 zatčeno 1247 osob, zřejmě však bez 114-164 osob, které byly vzápětí po zatčení a výslechu opět propuštěny na svobodu. Na základě jmenovitých, byť dodatečně brzy po válce vyhotovených seznamů, jak ještě blíže uvedeme, zatklo olomoucké gestapo a internovalo v rámci akce Albrecht I. na střední Moravě v okresech Olomouc – město a venkov, Litovel, Prostějov, Přerov, Hranice n. M. a částečně Boskovice celkem 202-208 osob. Původně zde snad bylo jako rukojmí evidováno pro tento případ asi 350 osob. 3)

———————————————

Židovské komunity na střední Moravě měly několik významných středisek, z nichž je třeba jmenovat vedle největší v Olomouci aspoň Prostějov, Boskovice, Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě a Holešov, z menších v Přerově, Kojetíně, Litovli a Lošticích. Další židovské rodiny bydleli v diaspoře v jiných místech. V Olomouci se v roce 1930 hlásilo k židovskému náboženství 2198 osob, z toho část také k židovské národnosti, další k národnosti německé a zbytek se přiklonil k Čechům. V Prostějově bylo v té době evidováno 1 442 osob židovského náboženství, v Boskovicích 395, Přerově 267, Hranicích 192, Lipníku 154, Kojetíně 72, Lošticích 56 a Litovli 34. Kromě Olomouce se počet Židů od 19. století ve všech uvedených místech snižoval. Olomoucká komunita naopak rostla, po září 1938 dočasně také přílivem některých rodin z pohraničí částečně zřejmě i ze Zakarpatska a Slovenska. 4)

Na střední Moravě, tj. v obvodu pozdějšího oberlandráta v Olomouci (včetně části později zrušeného obvodu oberlandráta v Prostějově) bylo evidováno k 15. březnu 1939 celkem 5 390 Židů. K 1. říjnu 1941 byl v Olomouci uváděn počet 4 015 Židů, ale to není přesné, protože i zde se zřejmě jednalo o širší obvod oberlandráta, zatím co olomoucká židovská obec vykazovala v roce 1939 (bez bližšího časového určení) 2 196 a k 1. lednu 1940 1 477 příslušníků, teprve potom byla ponechána určitou dobu jako jediná i pro ostatní židovské komunity na celé střední Moravě (do povolení jediné židovské náboženské obce v Praze). V každém případě byla Olomouc nejvýznamnějším a nejpočetnějším střediskem Židů na celé střední Moravě. 5)

Poměrně velká skupina židů (ve smyslu náboženském) z obvodu židovské náboženské obce v Olomouce se již před okupací vystěhovala do zahraničí, mj. či zejména do Palestiny, což se např. týkalo celé podnikatelské rodiny A. a H. Mayů, olomouckých majitelů cukrovaru, lihovaru, drožďárny a velkostatku v předměstí Hejčín. Představitel druhého největšího podniku tohoto druhu, továrny na tukové výrobky a mýdlo, Salomon Heikorn zase odjel již před okupací za obchodem do ciziny a již se nevrátil. Podobným způsobem se podařilo uniknout některým členům rodinné firmy velkoobchodu zemskými plodinami a sladovny I. a W. Briessů. 6)

Prvním výrazným zákrokem proti Židům po okupaci Olomouce bylo vypálení zdejší synagogy v noci 15. března 1939, na němž se zřejmě vedle německých nacistů podílely i české fašistické kruhy, zejména z řad Národní obce fašistické a Vlajky. Tyto síly vytvořily dokonce v Olomouci samo zvaný Národní výbor a tzv. Gajdovy gardy. Nacistickými místy byla také okamžitě nařízena různá protižidovská opatření, to včetně veřejného označení židovských obchodů a živností. Jen o něco lépe dopadly v dalším období synagogy v dalších městech na střední Moravě. Příslušníci židovských komunit byli vystaveni až neuvěřitelnému ponižování, šikanování a teroru, každodennímu omezování, hlídání, utlačování, vyvlastňování a všem dalším příkazům a zákazům, které byly postupně proti nim uplatněny. V Olomouci vedle všech všeobecně platných represí nesměli např. Židé ani přejít přes obě hlavní náměstí, aby prý tak nepošpinili jméno Hitlerovo či Goringovo. 7)

Další závažný krok spočíval v obstavení a nakonec zabavení židovského majetku, dosazení vnucených správců do židovských podniků a živností. O těchto i dalších krocích však nelze na tomto místě podrobněji psát, protože se hodláme soustředit jenom na další mimořádně, závažný represivní krok proti Židům, který byl spojen právě s akcí Albrecht I. 8 )

—————————————-­

Z českého prostředí byli v akci Albrecht I. na střední Moravě pozatýkáni zejména funkcionáři národních spolků, jako byla Národní jednota pro východní Moravu, Sokol, legionáři, skauti, dále bývalý důstojníci, policejní úředníci, advokáti, lékaři, středoškolští profesoři, učitelé, sociálně demokratičtí a komunističtí funkcionáři, také někteří představitelé hospodářského života. Objevili se zde i poměrně významní funkcionáři Národního souručenství, což ovšem souviselo i s opozičním postavením krajské organizace NS v Olomouci, jak se ukázalo po jejím zákazu a zatčení dalších funkcionářů v prosinci 1939. Bylo pozoruhodné, že v mimořádně velkém rozsahu byli postiženi představitelé katolické církve a duchovní. Celkem se jednalo o 20 katolických kněží a vedle nich o jednoho faráře československé církve. V počtu je předčilo jenom 33 učitelů základních škol a 10 středoškolských profesorů.

Ze zjištěných skutečností na střední Moravě je však zcela zřejmé, že nacistická okupační moc využila akce Albrecht I. také k dalšímu drastickému zákroku proti Židům. Jejich výběr byl ovšem poněkud jiný, což odpovídalo nejen celkově odlišné sociální a profesní struktuře židovských městských komunit na střední Moravě, ale i jiným faktorům a hlediskům, které je však obtížné nějak určit a vymezit.

Byli to jednak představitelé židovských náboženských obcí (v čele s dlouho1etým olomouckým rabínem Dr.B.Oppenheimem a prostějovským rabínem Dr. Albertem Schönem), příslušníci inteligence, advokáti (JUDr. N. Salzer, JUDr. O.Ziffer) a lékaři (MUDr. M. Fischer, MUDr. E. Grossmann, MUDr.  A. Hirsch, MUDr. E. Taussig, MUDr. E. Zurckerkandel), ale zejména se jednalo o celou řadu různých obchodníků a továrníků. Bylo zřejmé, že odstraněním těchto i kapitálově silných Židů (B. Heikorn, syn majitele firmy, O. Somagyi, E. Zweig, V. Bermann, R. Fischel, O. Graetzer, F. Presser, O. Wolf ad.), se jednalo o další krok v arizaci a kořistění židovského majetku. Ze seznamu je sice zřejmé, že většina ze zatčených Židů náležela do kategorie podnikatelů, obchodníků a živnostníků, ale zároveň je zde téměř nemožné najít nějakou, byť zvrácenou „logiku“, kromě zřejmého záměru postihnout řadu majetných Židů. Celkově výběr internovaných působí v uvedeném směru navenek jako velmi nesourodý a značně nahodilý.

Seznam zatýkaných byl vyhotoven již dříve a podílely se na něm vedle olomoucké služebny gestapa, původně služebny v Prostějově a Hranicích na Moravě, také olomoucká služebna Sicherheisdienstu (nacistická bezpečnostní služba) a vedle toho snad také jeden český policejní inspektor i čeští fašisté. Mnozí Židé byli hanobeni a také udávání českými fašisty hned po 15. březnu 1939, často i z osobní nevraživosti, takže do seznamů gestapa se dostali i v tomto smyslu neprávem a „náhodně“. To platilo i pro některé činitele Národního souručenství a další osoby z řad českých představitelů. Tím se dá vysvětlit, že se mezi zatčenými objevily i lidé udáni náhodně či nepřesně, v jednom případě dokonce i člověk již delší dobu mrtvý. Byly to však jen zcela výjimečné omyly, které nemohou nic změnit na mimořádně rozsáhlé represivní vlně, která byla namířena proti Čechům a Židům jako celku. 9)

Naprostá většina předem vybraných rukojmí byla zatčena, pokud je gestapo zastihlo doma nebo v zaměstnání, v pátek dne 1. září 1939 ráno a dopoledne. Z Olomouce byli sváženi auty a autobusy městské hromadné dopravy do bývalé vojenské věznice a později sídla gestapa na Envelopě (tzv. garňáku) a odtud odpoledne odvezeni do objektů bývalých železáren v nedaleké obci Štěpánov. Z ostatních míst střední Moravy byli někteří rukojmí posláni s eskortami přímo do Štěpánova. Několik zatčených, kteří zřejmě nebyli v určené době doma, přivezlo gestapo do Štěpánova ještě v sobotu a neděli 2. a 3. záři. 10)

Kdysi významné hutě a železárny ve Štěpánově severně od Olomouce z 19. století byly v roce 1932 definitivně zrušeny a zůstaly zde jen objekty, které byly čas od času pronajímány a využívány jako skladiště. V roce 1938 je v této funkci a podobě převzala čs. armáda. Vzhledem k tomu, že byly celé obehnány vysokou zdí, byly potom, v době zářijové krize a po rozpuštění Sudetoněmecké strany, využity na poměrně krátkou dobu po 16. září a zejména po mobilizaci 23. září k internaci nacistických funkcionářů z pohraničních okresů a míst severozápadní Moravy. Internovaní byli tehdy na základě mnichovské dohody brzy propuštěni a vrátili se vítězoslavně do svých obcí na severní Moravě a ve Slezsku. Je zcela pravděpodobné, že právě tato skutečnost a touha po pomstě vedla po zřízení Protektorátu nacistické bezpečnostní složky v čele s olomouckým gestapem k tomu, že byly Štěpánovské železárny využity jako přechodné místo k internaci zatčených v akci Albrecht I. 11)

Pro gestapo bylo navíc výhodné, že v areálu továrny ve Štěpánově stála uprostřed nevyužitá dvoupatrová administrativní budova. Zatčení byli rozděleni do několika skupin a odvedeni do dvou sálů v patrech a dalších místností v přízemí. Po kousku chleba s černou náhražkovou kávou nesměli vyjít ven a spali oblečeni na zemi pokryté slámou. Podle pamětníků se zde jako hlídači objevovali lidé v uniformách SS i SA, v posledním případě z německých vesnic Kyselov a Nemilany v sousedství Olomouce. Velitelem tábora byl sice říšský Němec Oberscharführer Schade tedy hodnost ne příliš vysoká asi na úrovni praporčíka, ale ten neuměl česky, takže hlavní slovo zde měl jistý olomoucký němec Kaufman, původně s českým jménem Zavadil. Ten, jak osvědčili pamětníci, si vedle surovosti vůči všem obzvláště zasedl na židovské internované, které bez ohledu na fyzické síly a stáří honil při cvičeni dvakrát denně nemilosrdně po dvoře až do úplného vyčerpání. 12)

Mezi vězni vznikl jakýsi „táborový výbor“, v jehož čele byl odbojový pracovník, významný člen Obrany národa na střední Moravě, štábní kapitán Jan Skokánek, který později zahynul v koncentračním táboře. Naprosto nereálná byla ovšem představa, že ve válce s Polskem Německo prohraje a v tomto případě by měli být internovaní připraveni na vzpouru. Brzy bylo jasné, že vše je naopak. 13)

Protože bylo povoleno přinést internovaným deky, šatstvo, prádlo, jídlo a cigarety, byly navázány kontakty nejen s místními vlastenci ve Štěpánově, ale také s ilegální sítí Obrany národa a na druhé straně i s Národním souručenstvím v Olomouci. To evidovalo zatčené, v některých případech šlo totiž o čelné funkcionáře a dokonce intervenovalo u olomouckého německého starosty F. Czermaka, který se ale odvolal na to, že je to záležitost gestapa. Prozradil však, že na seznamech postižených osob se podíleli také čeští fašisté. 14)

Podle po válce pořízeného seznamu se celkový počet zatčených pohyboval mezi 208-210, ale jmenovitě jsou známa 204 jména. U internovaných židů se čísla poněkud rozcházejí, je jich uváděno 77-79, ale dochovaný seznam obsahuje jen 68 jmen. Podle stejného zdroje byla asi třetina internovaných z řad Čechů propuštěna již ze Štěpánova, zatím co většina Židů, asi 50-60, zůstala rukou gestapa, podrobnější údaj však není znám. 15)

Někteří rukojmí byli propuštěni ze Štěpánova již 4. a zejména 8. září, před transportem do Brna. Mezi nimi byli např. místní vedoucí Národního souručenství v Olomouci, advokát Dr. František Los, tajemníci Obchodní a živnostenské komory Dr. Vladimír Svěrák a Dr. Emil Sommer, profesor teologie ThDr. Frant Cinek, generální vikář ThDr. Jan Martinů, bývalý poslanec a kanovník ThDr. František Světlík, župní náčelník Junáka Prof. Ing. Bohuslav Glos, ale také odborový a komunistický předák Jan Kučera, Prof. Ing. Alexandr Trusov a např. ředitel školy v Olomouci-Pavlovičkách Josef Petřek. Někteří z nich se ovšem dostali později do nacistických věznic znovu a nejeden nepřežil, jak tomu bylo např. s A. Trusovem a J. Petřkem, otcem pravoslavného kněze v Praze, popraveného po atentátu na Hendricha. Po výslechu byly propuštěny také čtyři zatčené ženy, které nebyly ani odvozeny z Olomouce do Štěpánova mezi nimi i bývalá poslankyně za KSČ Herma Barfusová, která se však musela potom každý týden hlásit na gestapu. V pramenech není bohužel možné zjistit, zda a kolik by1o mezi propuštěnými ze Štěpánova Židů. 16)

Po týdenním Štěpánovském „intermezzu“ provedl lékař v uniformě SS MUDr. Karschulin zběžnou prohlídku, zapsal nemocné, ale v noci byli všichni internovaní probuzeni a podle připraveného seznamu nahnáni do čtyřech autobusů, které je odvezly na nádraží do Brna, kde již čekal vlak do koncentračního tábora Dachau u Mnichova. Z Olomouce a střední Moravy to bylo asi 140-150 zatčených, ale stejným vlakem byli transportováni i zatčení z Brna, Zlína, Jihlavy a Prahy. 17)

Pro většinu z nich však nebyl KT Dachau konečnou stanicí, protože byli vzápětí, tj. koncem září 1939, přemístěni do nového koncentračního tábora Buchenwald. Tam byli internovaní z oblasti Hané umístěni společně na bloku č. 47 a částečně č. 46. Je třeba dodat, že byli považováni za zvláštní kategorii vězňů, tj. rukojmí, takže měli na rukávech speciální vínově červené pásky a bylo s nimi zacházeno o něco lépe než s ostatními vězni. Mohli dokonce psát jednou týdně domů a naopak dostávat dopisy. 18)

Z odvezených do Dachau nebyl propuštěn nikdo, z převezených do Buchenwaldu byl v listopadu uvolněn biskupský tajemník a pozdější světící biskup Stanislav Zela, údajně byl vykoupen arcibiskupem Prečanem na kauci 100 000 K a po návratu jmenován titulárním biskupem. V roce 1940 bylo propuštěno 25 internovaných ze střední Moravy, v roce 1941 dalších 15, v letech 1942 a 1943 již jenom 7, tedy celkem 54. Skupina kněží byla převezena v roce 1942 opět z Buchenwaldu do Dachau. 19)

Židovští „účastníci“ akce Albrecht I. byli v Buchenwaldu od ostatních odděleni a dáni na zvláštní barák – blok. Informace o jejich dalších osudech však jsou velmi mezerovité. Je jenom jisté, že i někteří z nich byli, byt v menším počtu, propuštěni, protože je lze nalézt v seznamech těch Židů, kteří byli z Olomouce a Brna (částečně z Ostravy a snad i Uherského Brodu) odvezeni od konce roku 1941 do roku 1943 do Terezína a odtud k fyzické likvidaci do dalších táborů. Podle některých svědectví byli někteří z těch, co byli zatčeni l. září 1939, převezeni z Buchenwaldu přímo do Osvětimi. 20)

———————————————–­

Protože je dochován poměrně přesný jmenný seznam téměř všech na střední Moravě zatčených osob v akci Albrecht I., a to v počtu 202 (z celkového počtu 204 až 208}, lze z něj vyvodit i některé charakteristiky a závěry. 21)

Především je třeba konstatovat, že internovaní ve Štěpánově pocházeli z poměrně velké oblasti protektorátní ­části Moravy, i když většina přece jen připadala na Olomouc. Šlo jistě o dohodu vyšších nacistických míst, v tomto případě se jednalo o obvody tehdejších dvou oberlandrátů v Olomouci (politické okresy Olomouc-město a venkov, Přerov, Hranice) a Prostějově (okresy Prostějov, Boskovice a Litovel) a tří venkovských služeben gestapa v Olomouci, Prostějově a Hranicích na Moravě. 22)

Porovnáme-li však politické okrasy, zjistíme mimořádně velkou nerovnoměrnost. Dokazují to tato čísla: z tehdejšího města Olomouce to bylo celkem 96 a z okresu Olomouc-venkov dalších 13 osob, z Prostějovska (většinou se jednalo o okresní město) 21, z Přerovska 13, z Hranicka 21,. z Lipnicka 13, z Litovelska 10, z Boskovicka a Blanenska 9 a z jiných míst 6 osob. Celkem tak bylo možno určit místa pobytu před zatčením u 198 mužů a 4 žen, které však byly, jak již zmíněno, brzy propuštěny na svobodu.

Podíváme-li se podrobněji na internované příslušníky židovských komunit ze střední Moravy, dostaneme tento obraz: z Olomouce jich bylo 37, z Prostějova 10, z Přerova 6, z Hranic n. M. 5, z Lipníka 4, z Litovle a Blanska po 2 a z Kojetína a Boskovic po jednom. Bylo to celkem 68 osob, což bylo 34 % a plná jedna třetina všech internovaných. I zde však je na první pohled zřetelná velká nerovnoměrnost, zvláště když bychom porovnali počty zatčených s výše uvedenými počty židovských komunit v jednotlivých městech. I při tomto vědomí totiž daleko převažoval počet zatčených Židů z města Olomouce, i když velké židovské komunity byly také v Prostějově a Boskovicích. Zapůsobily zde zřejmě i různé vnější tlaky a udavačství poměrně silných skupin českých fašistů v Olomouci, zatím co dříve velmi aktivní čeští přívrženci fašistického hnutí v Prostějově byli již v této době do značné míry tzv. mimo hru. Další a zřejmě nejzávažnější důvod spočíval ovšem v horlivosti těch nebo oněch nacistických bezpečnostních složek a německých obyvatel v jednotlivých městech. Německá menšina v Olomouci byla ze všech zmíněných míst nejpočetnější a nejvlivnější.

Spekulovat nad tím, kdo, kdy a zejména proč ten a ne onen byl propuštěn z internace a vězení, by bylo velmi nezodpovědné, nejsou-li k dispozici jakékoliv původní historické prameny nacistické provenience. Bez komplexního pohledu nelze vyvozovat závěry ani z některých soudních materiálů poválečných, protože ty zase byly podmíněny dobovou situací. To se týká zejména poválečných nařčení biskupa Stanislava Zely, ale také advokáta Leopolda Pospíšila a dalších. Osudy jednotlivých zatčených byly totiž značně odlišné. Vedle těch, kteří byli jenom vyslechnuti a okamžitě propuštěni, byli v ojedinělých případech další vráceni z internace po různých přímluvách a snad také úplatcích, jiní zůstali pod kontrolou a museli se pravidelně hlásit na gestapu – a nechyběly i případy slibu spolupráce s nacisty a jejich bezpečnostními složkami. Překrývat tím ale podstatu, tj. věznění a často i smrt zcela nevinných lidí, by bylo velmi nezodpovědné. 23)

U židovských vězňů lze vyvodit určité závěry jen na základě srovnání původního seznamu internovaných s dalšími seznamy obětí nacismu, v tomto případě zejména s těmi, které obsahují konkrétní a jmenovité údaje o osobách zařazených znovu do transportů směřujících od konce roku 1941 napřed do Terezína a odtud do dalších, tentokrát již likvidačních táborů, které znamenaly smrt.

Podle poválečného odhadu (F. Malínského) ze 79 již zmíněných Židů ze střední Moravy jich 53 za okupace zemřelo a jenom 24 přežilo. U Čechů se ze 129 nebo 130 nedožilo svobody 13 mužů. Tato čísla sice vypovídají sama o sobě, nejsou však zřejmě naprosto přesná a u židovských obětí jde určitě také o ty, které spadají do pozdějších deportací z Olomouce do Terezína. Hrůznosti a velikosti obětí však na celkových výsledcích nic podstatného nemění. 24)

Protižidovská opatření v Olomouci a na střední Moravě vyvrcholila v červnu a červenci 1942, kdy bylo z této oblasti v olomouckém internačním a soustřeďovacím středisku v budově školy v Hálkově ulici ve čtvrti Hodolany nedaleko od hlavního nádraží soustředěno z celé středomoravské oblasti téměř 3 500 židů, kteří pak byli ve čtyřech transportech odvezeni do ghetta v Terezině a odtud většina dále do likvidačních táborů, zejména v Osvětimi, Treblince, Malém Trostinci, Baranovičích, Raasiku a Rize. Byli mezi nimi i mnozí z těch, kteří zažili první hromadné zatýká Židů v Olomouci a na střední Moravě v rámci akce Albrecht I. začátkem září 1939. 25)

Podle jmenovitého seznamu internovaných Židů ze střední Moravy v rámci akce Albrecht I. a na základě dalším výzkumem zjištěných údajů lze, s jistou dávkou pravděpodobnosti, říci, že z 68 internovaných Židů se osvobození dožili jenom tři. 26)

U devíti se nepodařilo zjistit, v kterém místě či koncentračním táboře zemřeli. Lze předpokládat, že 18 obětí, které zemřely v KT Buchenwald, nebylo vůbec po internaci v září 1939 propuštěno, což může platit i pro některé další umučené a usmrcené, zejména z 21 zahynulých jedinců v Osvětimi. Po srovnání s údaji v Terezínské pamětní knize z internovaných jich bylo nejméně 16 znovu zařazeno, tj. po předcházejícím propuštění do likvidačních transportů, které byly vypraveny z Olomouce a Brna (jednotlivci také z Prahy, Ostravy a Uherského Brodu) do Terezína. Přímo v Terezíně zemřely tři osoby ze seznamu akce Albrecht I., další v rámci již uvedeného počtu 21 v Osvětimi, 3 v Treblince a 8 v jiných likvidačních táborech. Na neznámých místech zahynuly další tři židovské oběti. Jakékoliv bližší údaje se nepodařilo zjistit u 9 jmen v seznamu.

Prokazatelně lze doložit, že z celkového počtu 68 nositelů židovské hvězdy z jmenovitého seznamu internovaných na střední Moravě počátkem září l939 ve Štěpánově jich 56 za nacistického režimu zahynulo. Tím lze aspoň částečně opravit a doplnit dosavadní a výše uvedené údaje, které nevěnovaly dostatečnou pozornost židovským osobám, které byly internovány začátkem září 1939 na střední Moravě. Nutno ovšem dodat, že všechna tato čísla jsou sice důležitá, ale nemohou ani v nepatrném procentu postihnout kolik osudů, obětí, životů a hrůz se za nimi skrývá. 27)

Poznámky:

1) Český antifašistický odboj , Praha 1988, s. 11. Ani slovem zde není zmíněno, že se vedle zatýkání Čechů jednalo také o Židy.

2) Na velký podíl Židů mezi internovanými na střední Moravě upozornil prvně Stanislav KUBÍN: Akce Albrecht, Stráž lidu, 26. a 29. 8. 1989. Viz též: Židé v protektorátu, Dokumenty, Praha 1997. Terezínská pamětní kniha, 2. sv., Praha 1995.

3) Český antifašismus a odboj, c.d., s. 11. GEBHART, Jan – KUKLÍK , Jan: Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996, s.82.

4) Dokumentace Kabinetu regionálních dějin UP v Olomouci. Viz též: KLENOVSKÝ, Jaroslav – PAPOUŠEK, Miroslav: Židovská obec v Olomouci, Olomouc 1998. KLENOVSKÝ, Jaroslav: Židovské město v Prostějově, Brno-Prostějov 1997. BRÁNSKÝ, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického 1939-1945, Boskovice 1995.

5) Židé v protektorátu, Praha 1997, s. 56. Osud Židů v protektorátu 1939-1945, Praha 1991, s. 40. PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 1993, s. 404-405. Státní Archiv v Olomouci (SOkA), Archiv města Olomouce (AMO), manipulace 1920-1940, inv. č. 46, kart 106, židovská náboženská obec. K oberlandrátu Olomouc byly později připojeny z prostějovského obdobného obvodu okresy Prostějov a Litovel, zatím co okres Boskovice připadl k Brnu.

6) 125 let Milo Olomouc, a. s., Olomouc 1995, s. 35-46. Prvních sto let Milo Olomouc, Olomouc 1985, s. 34-42. KLENOVSKÝ, J. – PAPOUŠEK, M.: c. d., s. 32-39. Zemský archiv Opava, pob. Olomouc (ZAO), OŽK Olomouc, inv. č. 15107, X/B a, kart. 1854.

7) Materiály Františka Rittera (v držení autora). Hlas lidu, 1. 4. a 30. 8. 1939. Našinec, 7. 4. 1939. Stráž lidu, 23. 4. 1985. Hanácké noviny, 14. 5. 1994. SOkA Olomouc, AMO, registratura 1920-1940, inv. č. 36, I/26, kart. 78; inv. č. 45-46, IIa/39-40, kart. 103-106; inv. č. 163, IIc/73, kart. 425-426. Jako jeden příklad uveďme manželský pár olomouckého rodáka, známého karikaturisty Petra Engelmanna (nar.1892), který působil v Berlíně a ve Vídni. Ten se odstěhoval s ženou Annou v roce 1938 do Palestiny, ale odsud se oba vrátili do Olomouce a 16. března zvolili cestu sebevraždy. Petrova sestra Anna (1987), ilustrátorka knih, byla v roce 1942 poslána do Terwzína a zahynula v Malém Trostinci. Zachránil se jejich nejstarší sourozenec Paul Angelmann, který se již v roce 1934 odstěhoval do Palestiny (zemřel tam r. 1965). Petr byl v době úmrtí katolického a jeho žena evangelického vyznání. Pavel Maňák: Olomoucký pobyt a olomoučtí přátelé Ludwiga Wittgensteina. Vlastivědný věstník moravský, 53, 2001, č. 4, s. 375-384.

8) Viz k tomu BARTOŠ, Josef: Arizace židovského majetku v Olomouci v roce 1939, in: Terezínské studie a dokumenty 2000, Praha 2000, s. 297-308. Též německy: Die Arisierung jüdischen Vermögnes in Olmütz im Jahre 1939, in: Theresienstädter Studien und Dokumente 2000, Praha 2000, s. 282-296.

9) ZAO Opava, pobočka Olomouc, MLS Olomouc, Ls 22/48 kart. 192 – E. Liedke. SOkA Olomouc, fond Obecní archiv Štěpánov, kart. 30, materiály ze setkání bývalých vězňů ve Štěpánově 4. září 1949. Za upozornění a poskytnutí fotokopií děkuje autor JUDr. J. Kráčmarovi ze Štěpánova. BARTOŠ, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku, Olomouc 1997, s. 46-53.

10) KUBÍN, Stanislav: Sběrný tábor Štěpánov, Olomouc 1989, strojopis v materiálech J. Kráčmara.

11) KRÁČMAR, Jiří: Štěpánovské železárny před Akcí Albrecht I. Naše noviny, Štěpánov, č. 208, září 1999, s. 1112. Do třetice byl v objektech štěpánovských železáren zřízen internační a shromažďovací tábor po druhé světové válce, tentokrát zase pro Němce, kteří byli určeni k odsunu do Německa.

12) Vzpomínka Františka MALÍNSKÉHO: Štěpánovská kapitola k počátku druhé světové války, strojopis ve Státní vědecké knihovně v Olomouci. Písemné vzpomínky Adolfa KUBÍČKA (opis v držení autora). Viz též Naše noviny, Štěpánov, č. 208, září 1999, s. 7-9.

13) Vzpomínky F. Malínského. Stanislav KUBÍN: Akce Albrecht, Stráž lidu, 26. 8. 1989.

14) Zemský archiv Opava, pob. Olomouc (ZAO), Písemnosti Vojtěcha Medka 1893-1947, kart. 60, Národní souručenství.

15) Naše novina, Štěpánov, viz pozn. 12, kde byly shromážděny základní materiály o akci Albrecht I. a o Štěpánově (včetně části vzpomínek F. Malínského).

16) ZAO, Písemnosti V. Medka, viz pozn. 14. V seznamu zatčených změsta Olomouce je uvedeno u Čechů 51 u Židů 33 jmen s tím, že se jednalo celkem o 94 internovaných.

17) Při transportu do Brna se podařilo jednomu zatčenému, sedmnáctiletému Břetislavu Malušovi z Olomouce-Hodolan, při vynucené zastávce z autobusu utéci a uniknout.

18) Vzpomínky A. Kubíčka a F. Malínského.

19) Viz pozn. 12. Noviny Přerovsko, 2. 7. 1993.

20) BRÁNSKÝ, J..: c. d. s. 14 a 51. Autor sice naznačuje, že někteří Židé byli propuštěni z Buchenwaldu v září 1942, ale uvádí konkretně jen tři internované z Boskovicka a hned u jednoho z nich dále sděluje, že se vrátil až po osvobození v roce 1945.

21) Pokud není uvedeno inak, opírají se další rozbory a závěry o publikovaný seznam. Naše noviny, č. 208, c. d.

22) Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 1, Ostrava 1966, s. 29 a 73. Oberlandrát a služebna gestapa v Prostějově byly později zrušeny, sídlem gestapa se místo Hranic stal Přerov.

23) Jednao se o některé případy ze spolupráce s nacisty, které byly řešeny před Mimořádným lidovým soudem v Olomouci, např. JUDr. Leopolda Pospíšila, a zeména poúnorový proces s představiteli katolické církve, konkrétně s olomouckým světícím biskupem Stanislavem Zelou, který byl v prosinci 1950 odsouzen k 25 letům vězení, v roce 1953 byl propuštěn na svobodu a v roce 1969 rehabilitován. Přerovsko, 2. 7. 1993. ZAO, MLS Olomouc, Ls 180/48 – JUDr. L. Pospíšil.

24) František Malínský byl historikem, středoškolským profesorem dějepisu a po roce 1946 docentem na Univerzitě Palackého, takže jeho seznamy z roku 1949 byly určitě výsledkem odborného bádání.

25) Problém spočívá v tom, že ani v poválečných seznamech obětí okupace, např. z Olomouce a Prostějova, nejsou vedle Čechů uvedeni jmenovitě také Židé, např. u Olomouce s jedinou výjimkou. Viz např. Český máj, Olomouc, 1946, s. 51-64.

26) Viz Terezínská pamětní kniha, c. d. Osud Židů v protektorátu 1939-1945, c. d. s. 64-67. BUBENÍČKOVÁ, Růžena- KUBÍČKOVÁ, Ludmila – MALÁ, Irena: Tábory utrpení a smrti, Praha 1969, obrazová příloha s. 20. JORDA, Vladimír: Do neznáma a na smrt (k výročí olomouckých židovských transportů), Hanácké noviny, 27. 9. 1997.

27) Lze dodat, že 11 osob ze 38 olomouckých internovaných se objevilo již na seznamu k arizaci určených firem.