Přínos Židů k rozvoji města Olomouce v letech 1848 až 1938

Krátké údobí, které zahrnuje méně než sto let existence novodobé židovské komunity v Olomouci, umožňuje sledovat její historii na osudech tří, nejvýše čtyř generací, jejichž památku v dnešní době připomínají jen náhrobky v židovské části ústředního hřbitova nebo tovární budovy podniků, které založily. Revoluční kvas let 1848-1849 přivodil zrušení středověkých ghett a přinesl zásadní změnu právního postavení židovských obyvatel i v rakouské monarchii tím, že jim byla umožněna svoboda pohybu i usídlování. První, komu se podařilo prolomit do roku 1848 platný zákaz trvale sídlit v tehdejším královském hlavním městě Olomouci, byl Leopold Hamburger, obchodník obilím z nedalekého Prostějova. Nabývat nemovitosti ve městě mohli Židé teprve od roku 1860 a městské domovské právo zde obdržel první z nich až v roce 1867, kdy se jim dostalo prosincovou ústavou stejných občanských práv jako ostatním obyvatelům Rakousko-Uherska.

Město Olomouc, oproti jiným moravským městům, omezené ve svém plošném rozvoji existencí císařsko – královské fortové pevnosti i platností tzv. demoličního reversu do roku 1887, bylo politickým a správním centrem oblasti s vyspělým zemědělstvím, významnými trhy a v důsledku budování železničních tratí se stalo do roku i významným dopravním uzlem.

Příchodem jednotlivých židovských rodin především z okolních obcí, Prostějova, Lipníka, Úsova, Loštic, Přerova a jiných i vzdálenějších míst, vznikla v Olomouci již během padesátých let 19. století početná komunita, která v roce 1857 čítala 238 osob židovského vyznání, což se rovnalo 1,7% všech obyvatel Olomouce. Tento početní nárůst pokračoval až do roku 1900, kdy v Olomouci sídlilo 1.676 osob židovského vyznání, tj. 7,7% všech obyvatel Olomouce.

Z městských částí bylo nejvíce židovských obyvatel na Nové ulici, Hodolanech. Pavlovičkách, zatímco Povel a Řepčín nevykazovaly v letech 1800 – 1900 žádné židovské obyvatele.

Od uvedených padesátých let to byli především židovští obchodníci, kteří vnesli do města nový podnikatelský duch. Jejich sílící podíl na hospodářském životě města se odrazil i v nájmech městských podniků a statků. Od roku 1858 měla městský pivovar v nájmu firma Singer a Hamburger, městské palírny byly v nájmu rodiny Fleischmannů z Úsova a od roku 1867 měla firma bratří Mayů pronajaty městské pozemky v Horce, Skrbeni a Unčovicích.

V šedesátých letech nacházíme v Olomouci židovské obchodníky s galanterním a manufakturním zbožím, obilím, vínem, uhlím a hadry, početné jsou firmy, zabývající se výrobou a prodejem lihu,likérů,octa, ale také zasílatelstvím a komisním obchodem.

V roce 1864 se mezi podnikateli objevuje i tiskárna a nakladatelství Josefa Groáka. V roce 1870 založil Sigmund Wasservogel z Úsova jeden z nejvýznamnějších olomouckých fotografických ateliérů. Zde se setkáváme s typickou expanzí, kdy za pomoci četných rodinných příslušníků zakládá další podniky v šesti dalších moravských městech.

Se sílícím počtem a hospodářským vlivem rostla od sedmdesátých let i účast Židů na politickém a veřejném životě města.

Podle svého obcovacího jazyka se však až na malé výjimky hlásili k Němcům, neboť již josefinská úřední nařízení, mj. i zavedení povinné německé školní výchovy, vedla ve svém důsledku k poněmčení Židů na Moravě. Z tohoto důvodu podporovali zájmy olomoucké německé radnice, působili v německých kulturních spolcích a školských institucích.

Čelným představitelem židovsko-německého liberálního směru byl advokát a žurnalista dr. Jakob Eben (1842 – 1919), poradce starosty Josefa Engela (1872 – 1896) pro politické záležitosti. Eben založil v roce 1872 týdeník „Das deutsche Volksblatt für Mähren“, který se od roku 1880 přejmenoval na „Mährisches Tagblatt“. Tyto noviny se staly oficiálním orgánem olomoucké radnice.

Od roku 1884 měla olomoucká židovská komunita své představitele v obecním zastupitelstvu. Byl jím až do své smrti v roce 1901 sladovník Eduard Hamburger. Po něm již pravidelně následovali další: v roce 1898 výrobce likérů Josef Loew, v letech 1902 – 1905 advokát dr. Jakob Eben, 1908 – 1918 velkoobchodník s obilím Jonas Fischer, 1910 – 1913 obchodník s kůžemi Max Deutsch. O rostoucím vlivu na veřejný život svědčí i to, že majitel sladovny v Olomouci-Bělidlech, Friedrich Fischel, působil v letech 1908 až 1918 v městské radě.

Vlastní spolková činnost se až do devadesátých let 19. století omezovala na uspokojování kultovních potřeb a podporu dobročinných institucí, typických pro židovské pospolitosti. Snad již v roce 1861 vyvíjel svou činnost pohřební spolek chevra kadiša. V roce 1865 byl založen židovský náboženský spolek, jehož prvním předsedou se stal obchodník Herrmann Zweig a u jehož zrodu stála tehdejší významná osobnost, MUDr. Adolf Brecher, kromě jiného lyrický básník a překladatel Vrchlického do německého jazyka. V roce 1867 spolek zřídil novu modlitebnu i hřbitov. Jeho rostoucí význam v rámci celé Moravy byl potvrzen v roce 1891, kdy se přeměnil v samostatnou náboženskou obec. Za její existence byla nejen postavena nová synagoga, ale došlo i k velkému nárůstu počtu dobročinných nadací a stipendií, které byly určeny chudým či studentům, a to i bez rozdílu konfesí, jako bylo např. stipendium MUDr. Adolfa Brechera mladým studentům.

Již roku 1897 zakládají olomoučtí příznivci Herzlova sionistického hnutí, i když nepříliš početné, nové spolky, sledující národní židovskou myšlenku. Pod vedením Wilhelma Spitzera byl ustaven sionistický spolek Sion a sionistický prázdninový spolek akademiků Geullah. Velký význam mělo založení židovské knihovny a literárního spolku, který do roku 1914 pořádal veřejné přednášky. Neméně významným byl židovský tělocvičný a sportovní spolek, který se v roce 1927 přeorganizoval pod názvem Makkabi.

V roce 1920 bylo uzákoněno uvádět při sčítání lidu národnost a nikoli obcovací řeč. V Olomouci se hlásilo v roce 1921 k židovské národnosti 38,1 % Židů, o což se jistě nemalou měrou zasloužily zmíněné sionistické spolky. Olomoučtí Židé měli i za první republiky vždy svého zástupce v městském zastupitelstvu. Jmenujme alespoň Rudolfa Schulhofa, který v něm působil od roku 1932. Odklon od němectví nastává především rokem 1933, kdy se z Čech na Moravu začalo šířit hnutí českých Židů.

Židé přispěli k hospodářskému rozkvětu města především svou obchodní a průmyslovou podnikavostí a měli značný podíl na utváření odvětvové skladby jeho průmyslu. Byl to zejména židovský velkoobchodní kapitál, který shromáždil potřebné finanční prostředky k založení továrních podniků, které byly zřizovány v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století na území tehdejších předměstských obcí. Od roku 1876, kdy byla zbořena první vnitřní brána kdysi slavné olomoucké pevnosti, účastnili se i židovští podnikatelé na stavebním rozvoji do té doby strnulého města. Své schopnosti na tomto poli uplatnil Moritz Fischer, který do roku 1902 postavil na bývalých pevnostních pozemcích přes 60 obytných domů. Do doby likvidace firmy v roce 1903 měl ve svém nájmu erární cihelnu v Bystrovanech a roku 1899 postavil novou sladovnu v Holici.

Do osudného roku 1939, který znamenal zprvu vyloučení Židů z veřejného života a v další fázi vyvlastnění veškerého židovského majetku i fyzickou likvidaci příslušníků židovské komunity nacisty, byli olomoučtí Židé nejčastěji majiteli obchodních živností. Tradičně se zabývali obchodem s obilím, moukou, lihovinami, textilním zbožím, kůžemi, starým železem, potravinami a jižním ovocem.

Židovský kapitál se uplatnil v Olomouci při zakládání významných oborů potravinářského průmyslu, z nichž nejdůležitějšími byly sladovnictví, cukrovarnictví, drožďárenství, octářství, cukrovinkářství a konzervárenství.

Prvním význačnějším potravinářským závodem se stal podnik bří A. a H. Mayů v Olomouci-Hejčíně, založený roku 1851 a zahrnující zprvu lihovar a drožďárnu, později od roku 1862 i cukrovar s rafinerií.

K nejvíce rozvinutým oborům potravinářského průmyslu patřilo sladovnictví. Co do počtu i výkonnosti patřily k předním vývozním sladovnám židovské firmy, které měly rozhodující vliv na to, že se Olomouc stala jedním z důležitých center sladařského průmyslu. K největším podnikům patřily: sladovna Herrmanna Bracha, založená roku 1872 na Bělidlech, sladovna Ignaze a Wilhelma Briesse, založená roku 1873 v Pavlovičkách, sladovna synů Markuse Zweiga, založená roku 1876 na Lazcích, sladovna Eduarda Hamburgera, založená v roce 1884 na Nové Ulici a dále firma Heller a Husserl, která převzala v roce 1907 sladovnu v Holici.

Ve třicátých letech 20. století nabyla značného významu továrna Saula Heikorna (dnešní Závody MILO), vyrábějící jedlé tuky, rostlinné oleje, mýdlo, ocet a jiné produkty. Na rozvoji konzervárenského průmyslu se podílela továrna Hugo Königa na výrobu rybích konzerv. Významným podnikatelem, který se zabýval od roku 1877 výrobou cukrovinek a čokolády byl Filip Deutsch, jehož dědicové postavili v blízkosti městských jatek v roce 1914 novou továrnu. Z větších potravinářských podniků lze ještě jmenovat v Pavlovičkách drožďárnu a lihovar firmy Singer a Hamburger a octárnu rodiny Fleischmannových, jejímž pozdějším majitelem byl Donath, a dále parní mlýn Leopolda Fromowitze ve Chválkovicích. Nemálo olomouckých židovských firem se věnovalo i výrobě textilního zboží, z nichž v oboru jemného módního zboží hrála hlavní roli firma Engelmann a spol.

Mezi příslušníky olomoucké židovské komunity nacházíme během sledovaného období mnoho význačných osobností v řadách advokátů, lékařů i umělců, z nichž se nejvíce do historie města zapsali rentgenolog dr. Rudolf Bacher a architekti Jacques Groag a Paul Engelmann, s jejichž realizacemi moderních obytných domů se setkáváme v ulicích města.