Home » Nezařazené

Postní dny

22 prosince 2008

V průběhu našeho přehledu jsme se již seznámili se třemi postními dny -jom kipurem, Esteřiným půstem a půstem prvorozených před svátkem pesach.
V této kapitole uvedeme čtyři půsty, které souvisejí se zničením obou jeruzalémských chrámů a dalšími smutnými událostmi židovské historie.
Půst. Ještě předtím, než začneme hovořit o jednotlivostech souvisejících s postními dny, měli bychom si říci, jaký má vlastně půst smysl.
Půst v dobách těžkostí nebo v den výročí smutné události nám má otevřít srdce a napomoci našemu odhodlání vypořádat se s našimi prohřešky. Po dobu půstu jsme uchráněni od pozemských starostí o obživu a máme více času zkoumat svá nitra. Chápeme-li toto pravidlo, je nám jasné, že nemá valného smyslu trápit své tělo půstem a přitom plýtvat časem při sledování přihlouplého zábavného televizního pořadu.

Historie. Chceme-li srovnat postní dny podle jejich historické návaznosti, musíme se vrátit do doby předcházející zničení prvního jeruzalémského chrámu.

10. tevetu oblehl babylónský král Nabuchodnecar Jeruzalém, čímž vstoupilo do poslední fáze střetnutí Judského království s expandující Novobabylónskou říší.
17. tamuzu (podle jiných pramenů v případě prvního zničení chrámu 9. tamuztí) prorazila dvakrát útočící vojska jeruzalémské hradby a začal nerovný boj v ulicích města, proti babylónské (586 př.o.l.) a římské (70 o.l) přesile.
9. avu byl dvakrát zničen jeruzalémský chrám, v roce 586 př.o.l. Babyloňany a v roce 70 o.L Římany.
3. tišrí byl zavražděn Gedalja ben Achikam, poslední židovský správce jmenovaný Babyloňany po zničení prvního chrámu. Jeho smrtí končí období (byť i jen závislé) židovské správy v Izraeli.

10. tevet.
Nejen oblehnutí Jeruzaléma a začátek národní tragédie související se zničením chrámu a destrukcí suverénního židovského státu si připomínáme 10. tevetu. V současnosti je 10. tevet vzpomínkovým dnem na všechny oběti protižidovského násilí, u nichž neznáme datum jejich smrti.

16. tamuz.
Sedmnáctý tamuz spojuje tradice s 5 nešťastnými událostmi:
1. Tento den, 40 dní po darování Tory, rozbil Mojžíš desky zákona v reakci na hřích zlatého telete.
2. Sedmnáctý tamuz byly přerušeny pravidelné oběti v jeruzalémském chrámu, jejichž tradice sahala až do doby východu z Egypta. Oběti ukončil prostý fakt – v oblehnutém Jeruzalémě již nebyla žádná způsobilá obětní zvířata.
3. Tento den při druhém obléhání města (v době římského císaře Vespasiána) prolomily Tito vy legie jeruzalémské hradby. (Podle talmudu byly tento den proraženy hradby i při prvním zničení chrámu.)
4. V době vrcholícího protižidovského útlaku před rokem 70 o.l. spálil římský správce svévolně svitek Tory na důkaz svého opovržení vším, co je s Židy spojené.
5. Tento den umístili nepřátelé do chrámu Diovu sochu.

Tiše beav.
9. av je den nejhlubšího smutku, kterým vrcholí naše třítýdenní (17. tamuz – 9. av) truchlení nad zničeným jeruzalémským chrámem. Tradice devátého avu jako dne smutku se datuje již od druhého roku po východu z Egypta, kdy po pomluvách vybraných průzkumníků a rozhodnutí části tábora vrátit se zpět do egyptského otroctví bylo rozhodnuto o smrti celé generace během čtyřiceti let bloudění pouští. Tím byl tento den ustaven za „den pláče a nářků”. Tento den byly zničeny oba jeruzalémské chrámy, tento den padla v roce 135 o.l. poslední opora povstalců vedených Bar Kochbou – město Betar. (Při řádění vítězných římských legií bylo v tomto městě vyvražděno veškeré obyvatelstvo, přes 100 000 osob.) V den výročí zničení chrámu rozoral Tornosrufus chrámovou horu na pole. Devátého avu roku 1290 byli Židé vypovězeni z první křesťanské země – z Anglie – a na devátý av 1492 připadlo datum vypovězení lidnatého, vlivného a vyspělého židovského společenství populace ze Španělska. Devátý av byla zahájena První světová válka.

Pro výše uvedené události je 9. av nejsmutnějším dnem židovského kalendáře. Půst devátého avu odpovídá svou přísností jomkipurovému půstu – postíme se 24 hodin. Nezdravíme se, sedíme v hlubokém smutku na zemi, čteme Jeremiášovu knihu Ejcha /Pláč Jeremiášův/ a tradiční žalozpěvy – Kinot. Tento den nestudujeme Toru.

1442 př. o. l.  výnos 40ti let bloudění pouští 
586 př. o. l.  zničení prvního chrámu 
70 o. l.  zničení druhého chrámu 
135 o. l.  porážka Bar-Kochbova povstání, vyvraždění města Bejtar 
1492 o. l . vypovězení Židů ze Španělska 


Důvody zničení chrámů. Naše tradice přičítá obě zničení jeruzalémských chrámů našim vlastním hříchům. Je však zajímavé si všimnout, že jestli první chrám padl pro neustálé porušování základních pravidel judaismu – modloslužbu, smilstvo a vraždy – tak k pádu druhého chrámu vedla „pouze” vzájemná nenávist a rozdrobenost židovského národa do množství vzájemně se nesnášejících a nerespektujících seskupení. Můžeme se tedy poučit pro naši současnost, že nerespektování názorů jiných, vnitřní rozkol, může mít někdy stejně nedozírné následky jako vražda, smilstvo a modloslužba.

Starý příběh. Talmud uvádí alegorický příběh zničení druhého chrámu: V Jeruzalémě žil jeden bohatý muž, který se rozhodl uspořádat velkou hostinu. Sluhovi předal písemné pozvánky, mimo jiné i pro svého nejlepšího přítele – Kamcu. Sluha se však spletl a psaní donesl Bar Kamcovi, který byl s hostitelem ve vleklých sporech. Přesto Bar Kamca pozvání přijal a vypravil se na hostinu. Jakmile ho hostitel zpozoroval, zrudl vzteky a ukázal mu před celou jeruzalémskou smetánkou, včetně mnoha učenců, dveře. Bar Kamca se zhrozil ostudy: „Nech mě tu, zaplatím ti svou porci.”
„Ne.” „Zaplatím polovinu celé hostiny.” „Ven!”
Smrtelně uražený Bar Kamca se vypravil do Říma a stěžoval si císaři: „Židé plánují vzpouru.”
„Dokaž to.” „Pošli jim obětní zvíře a sám se přesvědčíš, přijmou-li dar svého císaře.”
Tak se také stalo. Císař poslal krásné obětní zvíře, ale Bar Kamca mu cestou jemně poškodil
pysk, čímž se podle židovských zákonů stalo zvíře nezpůsobilé k oběti. Když tuto vadu v
Jeruzalémě zjistili, lámali si učenci hlavu. Nakonec se většina rabínů přiklonila k názoru, že je
lépe ustoupit a císařský dar přijmout. Jen rabi Zacharja nesouhlasil: „Obětovat zmrzačená zvířata
Tóra zakazuje!”
Už se ani neví, koho to napadlo jako prvního, ale učenci zvažovali i možnost zabít Bar Kamcu, a tak se vyhnout hrozbě, že se o nepřijetí daru dozví císař v Římě. Opět to však byl rabi Zacharja, který nesouhlasil: „Odsoudit člověka k smrti jen proto, že poranil zvíře, kde to jsme?!” Zvíře nebylo přijato a rozlícený císař vydal rozkazy svým legiím. Ty dobyly město a zničily chrám.
Kde se stala chyba? Touto otázkou si lámou hlavu mnozí komentátoři, ale ve skutečnosti měl každý svůj podíl viny, za vším stála nenávist jedněch k druhým. Proč nenáviděl hostitel Bar Kamcu? Proč ho jeho přítel Kamca neuklidnil? Proč rabíni nezasáhli, když byli svědky zostouzení Bar Kamci? Proč si Bar Kamca stěžoval až u císaře a vyprovokoval nejsilnější velmoc tehdejšího světa k vojenskému zásahu? Proč lpěl rabi Zacharja tváří tvář katastrofě na „podružnostech”, které byli jeho kolegové ochotni přehlédnout? Jak musí být hloupý sluha, aby si spletl největšího přítele a nepřítele svého pána? Nikdo nebyl bez viny. Nebyl náhodou Bar Kamca /bar, aramejsky syn/ synem Kamci? Nesvědčí taková situace o úplném rozkladu společnosti? Město Jeruzalém bylo zničeno zevnitř.
(l v realitě si zasadili poslední ránu obránci sami. Fanatická sekta, aby vybičovala vojenského ducha obránců, nechala spálit veškeré zásoby potravin v městských sýpkách. Následný hlad rozložil jeruzalémskou obrannou sílu a Titovy legie zničily město a chrám.)



Vložte komentář!

Komentář můžete vložit prostřednictvím níže uvedeného formuláře.

Prosíme, neodbíhejte od tématu a nezaplňujte diskusi nevhodným obsahem.

Můžete použít následující tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>