Další známé údaje:
Narozen 15. 04. 1921
transport AAg, č. 710 (30.06.1942 Olomouc -> Terezín)
transport Bu, č. 175 (08.10.1942 Terezín -> Treblinka)
Přežil

Karel Unger, Olomoučan, který přežil Treblinku

Ve vyhlazovacím táboře Treblinka bylo zavražděno během krátkého času, v letech 1942 až 1943, asi 870.000 lidí. Z asi 600 účastníků vzpoury, která vypukla 2. srpna 1943, se dožilo konce války 54 lidí. Z 18.000 osob deportovaných do Treblinky z Terezína přežili jen dva Češi, Pražák Richard Glazar a Olomoučan Karel Unger. Zatímco životní dráha Richarda Glazara je známá, olomouckým zázemím Karla Ungra se zatím nikdo nezabýval. Tento text se chce pokusit najít stopy, které v Olomouci Karel Unger zanechal.

V listopadu 1991 věnoval Richard Glazar ve svém příspěvku na mezinárodní konferenci historiků k 50. výročí vzniku terezínského ghetta Terezín v konečném řešení židovské otázky obšírnější vzpomínku Rudolfu Masárovi, Robertu Altschulovi, Želomíru Bloch-Birkenbaumovi a Stanislavu Lichtblauovi. Svému nejbližšímu příteli, kamarádu na život a na smrt, který v té době již nežil, věnoval pouze dvě věty: „Karel Unger z Olomouce a já jsme byli už v Treblince nerozlučná dvojčata. Naše individuální historie po útěku z Treblinky přechází z polohy tragické do polohy tragikomické až švejkovské.“ Tento zdánlivý nepoměr je pochopitelný, Richard Glazar tehdy připravoval české vydání knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, v níž téměř vše, co vypráví o sobě, platí i pro Karla Ungra. Říká to ostatně v úvodu k této knize napsaném v roce 1990 ve švýcarském Allschwilu: „Myslím na Karla Ungra, s kterým jsme všechno jako nerozlučná dvojčata zažili a přežili, jak jsme se tím hitlerovským mordýřstvím prošvejkovali. Říkalo se o nás, že až zestárneme, budou nám dohromady stačit jedny falešné zuby. Karlovi však nebylo dopřáno natolik zestárnout.“

Od k rukopisu k českému vydání

Než se vydáme po stopách Karla Ungra v Glazarově knize, je třeba říct něco o jejím vzniku. Richard Glazar (nar. 29. listopadu 1920 v Praze jako Richard Goldschmied) pomýšlel na písemné svědectví o Treblince hned poté, co se mu po útěku z Treblinky v roce 1943 podařilo dostat s Karlem Ungrem do relativního bezpečí. Už v letech 1944 a 1945 shromáždil více než 300 stran rukopisných poznámek. Na jejich základě uveřejnil v roce 1967 formou seriálu ve 12 číslech měsíčníku Mezinárodní politika zkrácenou podobu příběhu věznění a  vzpoury v Treblince i následného útěku přes Polsko do Německa. V dopise z 29. června 1968 adresovaném Památníku Yad Vashem v Jeruzalémě sděloval, že pracuje na plné verzi knihy, která bude mít přibližně 300 stran. Předpokládal, že rukopis bude hotov do konce září. Arnošt  Lustig, který hotovou část rukopisu četl, doporučoval rukopis k co nejrychlejšímu vydání. Nakonec  Glazar dokončil rukopis již v srpnu 1968 a získal předběžný příslib vydání v roce 1969 s finanční podporou Svazu protifašistických bojovníků. Vydání ovšem zmařila okupace Československa. Když v březnu 1969 Glazar opouštěl s rodinou Československo, vzal si s sebou pouze nekvalitní průklep textu knihy, který mu zbyl.

V letech 1978-1981 natočil Claude Lanzmann s Richardem Glazarem v Baselu na videokazety interview o celkové délce 7 hodin 24 minuty pro Steven Spielberg Film a Video Archive při US Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu.

Kniha vyšla poprvé až v roce 1992 v nakladatelství Fischer Verlag s názvem Die Falle mit dem grünen Zaun. Überleben in Treblinka (Past se zeleným plotem. Přežití v Treblince).  V roce 1994 konečně vydává Glazarovu knihu česky s názvem Treblinka, slovo jak z dětské říkanky nakladatelství TORST. Od té doby již vyšla několikrát a všechna vydání jsou rozebraná. Odkazy na stránky za následujícími citacemi se týkají vydání z roku 2007 v nakladatelství G plus G.

Nerozlučná dvojčata

Co můžeme o Karlu Ungorvi z Glazarovy knihy zjistit? Předně vypovídá o mimořádném splynutí dvou mladých mužů, které už naznačil Glazarův výrok na zmíněné konferenci historiků i věty z předmluvy z roku 1990. Motiv dvojčat se v knize ještě několikrát opakuje. Několik příkladů:  „Dostali jsme s Karlem skvrnitý tyf snad na hodinu stejně – i v tomhle jsme dvojčata – a teď si z nás dělají legraci, že jsme ti dva, co je kousla stejná veš.“ (177). Nejde však jen o fyzickou blízkost, jak to dokládá příhoda na útěku z Treblinky. Richard s Karlem narazí cestou k Visle na kraji lesa na chlapíka sehnutého v jámě  kolem pařezu. Vtom se objeví nedaleko nich zelené uniformy na koních – němečtí polní četníci. Oba mladíci duchapřítomně zareagují:  „Karel drží v ruce sekeru a já lopatu, kterou měl chlapík položenou na kraji jámy, když pracoval s krumpáčem. Zase se nám jednou mozky úplně slily dohromady – oba dva jsme skočili do jámy a začali „dobývat pařez“.“ (247-248)

A ještě příklady z doby, kdy již oba pracovali pod cizí identitou v Mannheimu: „Sváteční oblek, co máme zatím dohromady, si obyčejně střídáme, když jdeme do biografu. Ten druhý si pak zkombinuje trochu lepší oblečení ze všeho ostatního.“ (278) V té době nesdílejí jen oblečení, ale napadají je ve stejnou chvíli stejné myšlenky: „Já nevím, kdo z nás dvou obyčejně s tím začne první, ale ať je to jeden nebo druhý, vždycky mám pocit, že do těch vylomenin se pouštíme oba najednou.“ (284) Karel je součástí Glazarovy ich-formy, která často přechází ve vyprávění  v první osobě množného čísla.

Informace o Karlu Ungrovi

Ona dvojjedinost Richarda a Karla vedla autora k tomu, že neměl potřebu o Karlově předchozím životě psát. Píše-li o sobě, píše i o Karlovi. K tomu přistupuje ještě okolnost, že v době vzniku první verze rukopisu v posledních válečných letech měl Glazar Karla Ungra vedle sebe, byl s ním na rozdíl od postav z Treblinky, na které vzpomínal, v každodenním živém kontaktu. Proto jsou v jeho knize zmínky o předchozím životě Karla Ungra v Olomouci pouze řídké a roztroušené. Literatura o holocaustu zmiňuje Karla Ungera jen jako jméno Richardova souputníka bez vlastní rodinné historie. Pokusme se tedy zmínky o rodině Karla Ungra a o Olomouci v knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky vyhledat a doplnit je z jiných zdrojů.

Setkání

Richard Glazar přijel do Terezína z Prahy transportem Bg 8. září 1942 s hrozivým určením „Do jiného ghetta na východ“, které se již po měsíci, 8. října, naplnilo. Transportem Bu odjel spolu s dalšími 997 terezínskými vězni. „Nemám ve vagonu žádné známé,“ píše ve své knize. „V zadních vozech je Karel Unger s rodiči a mladším bratrem. Poslední dobou jsem se u něj vždycky zastavil, když jsem šel kolem jeho pryčny. Seděl nahoře „v poschodí“ a klátil nohama v nízkých polních holinkách a jakoby čekal, až se zastavím. Někdy na mě narazil sám.“ (s. 14) Karel Unger v době, kdy Richard přijel do Terezína, měl spolu s rodiči a bratrem Hanušem již přes dva měsíce pobytu za sebou. Byli do Terezína deportovaní z Olomouce 30. června 1942 transportem AAg.

Oba mladí muži, jak o tom vypovídá Glazar, o sobě v Terezíně věděli, i když šlo jen o letmá setkání. K jejich vzájemné blízkosti přispěl přibližně stejný věk (Karel se narodil v Olomouci 15. dubna 1921) a podobná předchozí životní zkušenost. Richard Glazar stihl v červnu 1939 jako student VIII. b odmaturovat na Masarykově reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, v květnu 1940 odešel pracovat do zemědělství. Karel Unger odmaturovat nestihl, v památníku Slovanského gymnázia z roku 1947 Símě hořčičné je uvedeno v rubrice Z koncentračního tábora se vrátili: Karel Unger, žák VII. tř. r. 1939, nar. 15. dubna 1921 v Olomouci, syn správce. (V almanachu Slovanského gymnázia ke 130. výročí školy z roku 1997 je sice dodatečně uveden mezi studenty VIII. c, kteří absolvovali v roce 1940, ale jde zřejmě o dodatečné připsání bývalého spolužáka některým z jeho kolegů, který s ním byl v kontaktu. Je zde totiž i jeho adresa v USA a poznámka, že zemřel v roce 1990.)

Rodina Ungrova bydlela ve 30. letech v Klášterním Hradisku č. 16, v objektu sladovnické firmy Hynek a Vilém Briess. Karlův otec Arnold Unger (nar. 18. července 1885) pracoval u Viléma Briesse jako správce. Posledním bydlištěm Arnolda, jeho ženy Anny (roz. Spitzerové 15. srpna 1891), synů Karla a Hanuše (nar. 28. ledna 1926) byla Pavlovická ulice 55. Ubytovali se zde v domě židovských řezníků Adolfa Engelmanna a jeho syna Bedřicha. (Adolf Engelmann zemřel v roce 1941, jeho manželka Arnoštka (Ernestine, roz. Wolfová) zemřela 15. července 1942 na mozkovou mrtvici ve věku 76 let, 11 dní po příjezdu do Terezína. Jejich syn Bedřich s manželkou Olgou (roz. Fuksovou) zahynuli o něco později, když byli 25. srpna transportováni do Malého Trostince.)

Když Richard Glazar pozoruje Karla v Treblince, líčí ho jako „vysmahlého prací v olomoucké cihelně před deportací do Terezína“. (42) V cihelně ovšem pracoval Karel Unger jen velmi krátce. Podle přihlášky  na místní policejní stanici odešel z olomouckého bydliště v Pavlovické ulici 1. června 1942 do blízkých Bystrovan. Zde nastoupil do cihelny patřící olomouckému pobočnému závodu firmy Paos-Durit, průmysl a obchod stavebninami v Moravské Ostravě. Přihlášku k pobytu v Bystrovanech vyplňoval celkem dvakrát. Zajímavé je, že odpověď v rubrice Jude? Žid? v obou případech zakončil vykřičníkem: „Ja!“

Ale již po dvou týdnech, 17. června 1942, se Karel vracel do Olomouce k rodičům. Zřejmě jeho návrat souvisel s výzvou dostavit se na shromaždiště do školy v Hálkově ulici v Olomouci před nástupem do transportu do Terezína.

Osud Karlových rodičů a jeho bratra Hanuše

Richard Glazar měl štěstí. Po příjezdu do Treblinky byl houf, do kterého se dostal, nahnán z rampy na prostranství mezi dvěma řadami baráků. Zazněl příkaz svléct se do naha. Richard, který se octl na samém konci řady odsouzené k likvidaci v plynové komoře, byl vyjmut SS-Unterscharführerem Augustem Willym Mietem, zvaným Anděl smrti, a pro tuto chvíli zachráněn. Vlaková souprava, kterou transport z Terezína přijel, byla před vjezdem k Treblince rozdělena  na dvě části. Druhá část vlaku, v níž byli Ungerovi, přijela o něco později. Karel Unger se dostal podobně jako Richard mezi vybrané, kteří nebyli odsouzeni k okamžitému zplynování. Rodiče a bratra zanechal za sebou. „Přivádějí novou skupinu. Ve chvíli, kdy mezi nimi uvidím Karla, volá on moje jméno – vyžene ho to kus z řady – ví už, ale v hlase má pořád otázku a nechápavost, když směrem ke mně volá „- máma, táta, brácha -“ (19) Později, v horečnatém blouznění při onemocnění tyfem, Karlovi nejbližší ožívají: „Ležel celkem čtrnáct dní, skoro nic nejedl, jen třeštil v horečce. Jednou se začal oblékat a že prý musí pryč, za chvíli mu jede vlak do Olomouce a máma, táta a brácha už na něho čekají. Rybak s pomocníky měli co dělat, aby ho udrželi.“ (s. 182)

Karel Unger, jeho tatínek Arnold, maminka Anna a šestnáctiletý bratr Hanuš opustili dům Engelmannových v Pavlovické ulici o několik dní dříve než jejich bytní.  Z Terezína odjeli všichni čtyři společně stejným transportem Bu jako Richard Glazar do cílové stanice Treblinka. – Jména Arnolda, Anny a Hanuše Ungrových jsou zapsána na Památníku obětem holocaustu na olomouckém židovském hřbitově. Karel se s jejich ztrátou těžce vyrovnával.

Karlovy jazykové kompetence

„Karel je z Hané, a i když mluví německy, umí přivést lidi k řeči jako na zápraží,“ charakterizuje R. Glazar jazykové vybavení a komunikativnost svého kamaráda. (s. 147) Že Karel Unger mluvil i hanácky, dokládá i tento popis jeho rekonvalescence po prodělaném tyfovém onemocnění: “ „Su úplně blbé,“ prohlašoval o sobě Karel, když se dostal z revierstube, ale už byl natolik dobrý, že si to uvědomoval. Byl slabý …, špatně viděl a ještě mizerněji slyšel. Pryčna se mu zdála úzká, že po ní chodil jako po provaze a přidržoval se přitom horního trámu, nebo se po ní raději pohyboval po čtyřech. Nos mu zešpičatěl, pořád se připitoměle usmíval, poulil oči a hlas mu přeskakoval do fistule, když mluvil. Kdyby mluvil – on řval a halekal, protože se neslyšel.“ (s. 183)

Pod cizí identitou

Po vzpouře v Treblince v srpnu 1943 se Richardovi a Karlovi podařilo uprchnout a broděním v polské řece Bug smazat po sobě stopy. Útěk se ale neobešel bez komplikací. Když byli zajati nad řekou Pilica, vydávali se za součást německé pracovní Todtorganisation, která přijela do Polska na práci. Prohlašovali, že je v lesích za Vislou přepadli, oloupili a ztýrali partyzáni. V tu chvíli neměli čas na přemýšlení a rychle, bez řečí se shodli na tom, že uvedou jako svá jména ta, o nichž dříve nezávazně mluvili. „Když jsme si jen tak do větru povídali, jaká jména bychom si dali, napadlo Karla, že by si dal jméno svého přítele z Olomouce – Vladimír Fryšák. Ví prý o něm, že je někde v Německu nebo Rakousku na práci. A kdyby se ne moc důkladně doma dotazovali … Já jsem zase uvažoval, že bych si dal jméno Rudly Masárka. Adresu v Praze znám, nebyl přece v evidenci jako žid, dokud se neoženil.“ (251)

Vladimír Fryšák byl synem Ing. Miroslava Fryšáka, podle Adresáře Velké Olomouce z roku 1938 soukromého úředníka, a jeho ženy Antonie. Fryšákovi bydleli v Olomouci na adrese Klášterní Hradisko 4a, tedy nedaleko od původního bydliště Karla Ungra. Vladimír Fryšák byl stejně starý jako Karel, také student, maturoval v roce 1940 na české Obchodní akademii ve třídě 4a. Patřil k známému ročníku 21, který mezi prvními podléhal totálnímu nasazení do Říše.

Jména Masárek a Fryšák už zůstala oběma mladíkům až do konce války. Po různých peripetiích získali na tato jména dokonce provizorní doklady a přes Protektorát už cestovali vlakem. „Přestupujeme, čekáme na vlak, sedíme v noci na nádraží v Přerově. Jen pětadvacet kilometrů odtud je Olomouc, Karlovo rodné a domovské město, odkud před šestnácti měsíci musel s celou rodinou do transportu.“ (260)

Dojeli až do Mannheimu, kde našli jako občané Protektorátu práci v kovárně továrny Heinrich Lanz A. G. Začínají žít „normálním“ životem, ke kterému patří i návštěva kina. Jejich drzost roste. „Pošta na náš lágr chodí docela normálně, dopisy a dokonce i balíky. Nejvíc balíků dostávají z domova Češi. Je to od nás z Čech přece jenom blíž než odjinud, patříme skoro do rajchu a pak, od nás z domova je asi ještě co posílat. Tak jsme to riskli a napsali domů nejlepším přátelům, Karel do Olomouce, já do Prahy. …  Blahořečení Hlaviznovi z Olomouce …“ (276)

Odesílateli balíku či balíků, kterým Karel Unger důvěřoval a mohl jim v dopise šifrovaně naznačit svou pravou totožnost,  mohli být Josef Hlavizna, povozník , a jeho žena Františka z domu poblíž posledního bydliště Ungrových, z Pavlovické ulice 31.

Po válce

Válka skončila. Richard s Karlem byli ještě v Mannheimu, když zachytili v zahraničním vysílání rádia Luxemburg  výzvu, že se hledá Richard Glazar. Richard pochopil, že ho asi hledá jeho matka Olga, že přežila. Potvrdilo se, že Olga Bergmannová (příjmení měla po svém druhém manželovi) prošla ghettem v Lodži, koncentračními tábory v Osvětimi, Bergen-Belsenu. Richard se za ní i s Karlem vypravil do Prahy. Karel u Richarda pak ještě po jistou dobu zůstal. Vrátit se do Olomouce neměl důvod. Zda Olomouc ještě někdy navštívil, není jisté.

Richard Glazar  vystudoval ekonomii. V roce 1951 byl Ing. Richard Glazar jako představitel inteligence přeřazen do výroby. Rozhodl se pro kovárnu (praxi měl z Mannheimu) v Poldině huti. K práci odpovídající jeho vzdělání se dostal až v roce 1953, po nemoci, kterou ho podobně postižení lékaři naučili simulovat.

V letech 1961, 1964 a 1967 vypovídal Richard Glazar u zemského soudu v Düsseldorfu jako svědek proti zločincům z Treblinky, kteří byli objeveni v exilu. Karel v té době již žil v Kalifornii, do Evropy se už nevrátil, přesto v procesu s válečnými zločinci v roce 1964 podal podle knihy Richarda Glazara svědectví: „Karel vypovídá v americkém Seattlu. Dělá tam o kus níž na západním pobřeží to, co jeho táta dělal v Olomouci – z ječmene slad.“ (370)

Karel Unger žil v USA s manželkou a dvěma dětmi. Bydlel na adrese Fullerton, 200 Alvaredo Circle, California, USA. Je to opravdu „o kus níž“ na západním břehu USA, jak s nadsázku píše Glazar. Jenže ten kus činí po dálnici  od Seattlu více než 1800 kilometrů. V literatuře se od té doby nesprávně uvádí, že Karel Unger žil poblíž Seattlu. Blíž pravdě, pokud bychom jeho bydliště chtěli vztáhnout k známějšímu místu, by bylo uvádět, že Karel Unger žil poblíž Los Angeles. Odtud to bylo k jeho americkému domovu jen 40 kilometrů. V knize Treblinka, slovo jak z dětské říkanky je fotografie Ungrovy rodiny před kalifornským domovem, kterou Karel poslal Richardovi. Kdy přesně Karel Unger emigroval, se zatím nepodařilo zjistit, bylo to ovšem mnohem dřív, než se Richard Glazar usadil ve Švýcarsku.

Po listopadu 1989 se Richard Glazar často vracel ze Švýcarska do Prahy, později zde trávil větší část roku. Věnoval se přednáškové činnosti, vykládal na různých fórech o své zkušenosti s nelidskostí nacistického režimu, vždy v doprovodu své ženy Zdenky. Když 28. října 1997 přebíral z rukou prezidenta Havla vyznamenání na Pražském hradě, byla jeho žena, která mu byla oporou, těžce nemocná. Zemřel 7. prosince. Richard Glazar ji dobrovolně následoval 20. prosince 1997.

Vydání knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, jejíž děj spoluprožíval, se Karel Unger nedožil. Zemřel ve Spojených státech v roce 1990. Letos by mu bylo 94 let. Je načase, aby se povědomí o jeho hrdinství vrátilo do jeho rodného města. Redakce Chajejnu uvítá jakékoliv informace, které by rozšířily poznatky o jeho životě. Jednou z cest by mohlo být vyhledání jeho potomků.

Tomáš Hrbek