Další známé údaje:
Narozena 22. 07. 1889 Nové Veselí

Božena Pelikánová (roz. Sternová) pocházela z obce Nové Veselí, která se nachází na Českomoravském pomezí. Její otec Emanuel Stern (nar. 17. 10. 1848) zakoupil v roce 1890 v obci grunt a parostrojní cihelnu, kterou však 1904 prodal. Poté jako nájemce provozoval obchod na návsi. Se svou ženou Helenou Sternovou, rozenou Schlapplovou (nar. 29.11.1854) z Vamberku měli 16 dětí. V roce 1901 jeho žena při porodu zemřela i s novorozencem. Emanuel Stern zemřel roku 1920.

Jejich dcera Božena Sternová se ve svých dvaceti pěti letech 19. 1. 1915 provdala za sedmadvacetiletého sochaře Julia Pelikána z Nového Veselí, se kterým už měla dlouholetou známost v době, kdy studoval v Praze na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Z tohoto období se dochovaly jejich dopisy, které jsou svědkem silného láskyplného vztahu. Božena pocházela z židovské rodiny a Julius byl katolického vyznání. Aby se mohli vzít, museli se úředně vzdát svého náboženství.

Manželé se přestěhovali do Olomouce. Julius si pronajal ateliér a bydlení v Kosinově ulici a zde se jim narodil v roce 1916 první syn Vladimír. V roce 1918 přišla na svět dcera Anna a 1923 syn Jiří.

Po založení první republiky v roce 1918 nastalo pro rodinu nejpříznivější období, neboť sochař Pelikán získával velké obecní i církevní sochařské zakázky.

V letech 1924-1925 si manželé ve spolupráci s architektem Josefem Štěpánkem a Bohuslavem Fuchsem staví vilu v ulici Na Vozovce čp. 21 s velkým prostorným ateliérem, který byl otevřený pro veřejnost.

Objekt byl roku 1971 zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek. Oba manželé přispívali na charitativní a dobročinné účely a Božena chodila pravidelně vypomáhat do městské vývařovny pro nezaměstnané.

Okupace českých zemí nacisty a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se bezprostředně dotkla i Pelikánovy rodiny. V září 1939 byl gestapem vyslýchán Julius Pelikán, který byl členem zednářské Lafayettovy lóže. Byly u něj provedeny domovní prohlídky, při kterých byla zabavena řada zednářských rituálních a jiných předmětů. Rozmáhající se antisemitské nálady doléhaly především na Boženu Pelikánovou.

Vyhrocené protižidovské postoje nakonec přivedly Pelikána k rozhodnutí vstoupit do církve římsko-katolické, ze které před 20 lety vystoupil. Přesto i potom musela jeho žena povinně nosit označení v podobě šesticípé hvězdy ze žluté látky, černě obtažené a s černým nápisem “Jude”.

V dubnu 1940 došlo na Moravě k hromadnému zatýkání komunistů a 30. 4. 1940 byl zatčen za ilegální protifašistickou činnost syn Vladimír, který v té době jako student medicíny pracoval v nemocnici ve Zlíně, neboť české vysoké školy byly od listopadu roku 1939 uzavřeny. Až v lednu 1942 byl odsouzen ve Wroclavy na 8 let vězení a trest vykonával ve věznici Stein an der Donau v Kremži v Dolním Rakousku.

Spolu s Vladimírem byl zatčen, mučen a šest měsíců zadržován ve vazbě i mladší bratr Jiří, ale protože nebyl plnoletý, byl dočasně propuštěn. Když si pro něho v červenci 1942 ale znovu přišlo gestapo, nebyl už v místě bydliště. Po dohodě s rodiči napsal fingovaný dopis otci, že odchází natrvalo z domu kvůli sporům v rodině. Příbuzní Jiřímu opatřili falešné doklady na jméno Bohumil Paroulek a pod novou identitou žil v obci Kořenec na Drahanské vrchovině až do konce války.

Gestapo se ale domnívalo, že odešel do zahraničí, což se stalo osudové po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heyndricha, kdy byla K. H. Frankem následně vyhlášena tzv. „Akce E“ (Aktion Emigranten), která byla namířena proti příbuzným uprchlíků do zahraničního odboje.

Proto byli 5. 10. 1942 Julius a Božena zatčeni a uvězněni v internačním táboře ve Svatobořicích u Brna.

V táboře vládl přísný režim. Manželé byli po svém příjezdu odděleni, styk mezi muži a ženami byl přísně zakázán. Božena Pelikánová byla zařazena mezi ostatní Židy, kterým byla vyhrazena zvláštní budova, oddělená od ostatních. Židé byli nuceni vykonávat mnohem těžší práce, bydleli v nedostavěném baráku, v zimě spali na holé zemi a měli na sobě jen oblečení. V táboře vládl přísný zákaz je oslovovat. Pro židovské obyvatele byl internační tábor jen přestupnou stanicí na cestě do vyhlazovacího tábora. Božena byla deportována 7. 6. 1943 přes Brno do koncentračního tábora Břežinka Auschwitz ll.-Birkenau. Její dcera Anna, která po celou dobu dělala spojku mezi všemi členy rodiny, se od známého lékaře provádějícího prohlídky ve Svatobořicích dozvěděla, že její maminka byla převezena do Brna. Rychle odjela do Brna, ale už ji jen stačila zahlédnout jak nastupovala do transportu. Sochař Pelikán byl v září převezen do brněnské věznice zřízené v objektu Kaunicových studentských kolejí a do internačního tábora se vrátil v červenci 1944.

Podle svědectví RNDr. Adolfiny Sovové CSc., která přežila holocaust i pokusy doktora Josefa Mengeleho, byla Božena Pelikánová umístěna na blok 14. Zde ženy spaly namačkané na sebe na pryčnách a 12 osob mělo dohromady jen 4 deky. Záchody nebyly osvětlené a na jídlo dostávaly jen chleba , zředěnou kávu a nějakou šlichtu. Božena si podle svědectví na nic nestěžovala a tuto situaci statečně snášela. Krátce po svém příjezdu do ženského koncentračního tábora onemocněla dyzenterií (úplavicí). Božena Pelikánová zemřela 23. srpna 1943.V dubnu 1945 využil syn Vladimír válečného chaosu, který nastal s blížícím se koncem války a podařilo se mu z věznice Stein an der Donau utéct těsně předtím, než došlo 6. dubna 1945 ke steinskému masakru, při němž příslušníci Volkssturmu a Schutzstaffel pozabíjeli stovky vězňů.

Dcera Anna vyprávěla, že když se rodina po válce opětovně setkala, všichni dlouho čekali i na příchod maminky. Jednou ale obdržel její otec dopis a když ho přečetl, spatřila tatínka poprvé v životě plakat. Pochopila, že jeho žena a její maminka se domů již nikdy nevrátí.

Vladimír Pelikán po válce dokončil studia na Lékařské fakultě v Brně a stal se později přednostou III. Interní kliniky v Olomouci. Druhý syn Jiří se stal předním politickým představitelem tzv. pražského jara, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy požádal o politický azyl v Itálii a následně se stal poslancem Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu.

Zdroje:

Vodrážka, Mirek: Intimní exprese. Osud a dílo Julia Pelikána (1887–1969) v dramatu 20. století. Vlastivědné muzeum v Olomouci, Olomouc 2018.

Ratajová, Miroslava: Život a dílo akademického sochaře Julia Pelikána (1887–1969), s. 107.

Svědectví RNDr. Adolfiny Sovové CSc., audiokazeta.  Z rodinného archivu.

Svědectví Anny Grencnerové (roz. Pelikánové), audiokazeta.  Z rodinného archivu.