Další známé údaje:
Narozena 7.12. 1914

Edith Carter Knöpflmacher

Narodila se 7. prosince 1914 v Huzové (dříve Deutsch Hause, Německá Huzová, poblíž Šternberku). Téměř všechny hlavní historické události 20. století zanechaly výrazné stopy na jejím osudu. Předkové z matčiny strany pocházeli z Mohelnice a Loštic a jejich náhrobky jsou dodnes dochovány na tamějších židovských hřbitovech. Předkové z otcovy větve se v Hůzové usadili v polovině 19. století a po celou tu dobu zde žili jako jediná židovská rodina uprostřed německé a katolické většinové společnosti. Problémy se soužitím nezaznamenal její otec ani dědeček.

„Měli jsme dům na náměstí, kde jsme také provozovali hostinec i výrobu likéru a přírodních šťáv. Měli jsme ve městě hodně přátel, kteří se u nás často scházeli. Slavili jsme jen větší židovské svátky ale také například vánoce. Chodil k nám čert s Mikulášem, na Štědrý den jsme zdobili stromek a děti, rodinní přátelé i zaměstnanci dostávali od rodičů vánoční dárky. Našim velmi dobrým přítelem byl i místní farář otec Jambor, maminka se s ním seznámila již v dětství v Mohelnici. Ve škole jsem s ostatními dětmi navštěvovala jeho hodiny náboženství“, svěřila se paní Edith.

Idyla v Hůzové skončila neočekávaně koncem srpna roku 1923. Několik místních chlapců se tehdy vrátilo z letních prázdnin z Německa. Ráno po jejich návratu se objevil na hromosvodě Knöpflmacherova domu plechový hákový kříž. Lidé se shromáždili před domem na náměstí, dívali se na podivný kříž a ani pořádně nevěděli, co to má znamenat. Zeptali se tedy faráře Jambora a ten jim to vysvětlil. Lidé z města se chodili ke Knöpflmacherům omlouvat

a ujišťovali je, že s tímto činem nesouhlasí. I pan farář Jambor se přišel omluvit za občany a všechny věřící katolíky. Atmosféra ve městě již ale nikdy nebyla jako před tím. Paní Edith vysvětluje:

„Byli jsme tam jediní a proto příliš viditelní a zranitelní. Tatínek se nakonec rozhodl prodat náš podnik a odstěhovat celou rodinu do Olomouce. Stěhovali jsme se tam rok po tom incidentu – bylo to v roce 1924. V Olomouci v té době byla velká židovská komunita čítající přes 2 000 lidí. Doufali jsme, že uprostřed takového společenství se budeme cítit lépe a bezpečně. Po několik let tak tomu opravdu bylo. Otec založil novou výrobnu likérů a ovocných nápojů, která začala záhy velmi dobře prosperovat. Všichni jsme přivítali bohatý kulturní život ve městě a přístup ke vzdělání. Na neblahou epizodu z Hůzové jsme se snažili zapomenout.“

Edith se velmi dobře se učila a po měšťance nastoupila na olomouckou Obchodní akademii. Ve škole se seznámila i s aktivitami, které propagovaly stěhování Židů do Palestiny. Bylo ji to sympatické a chtěla se do hnutí zapojit. Otec však byl zásadně proti. Paní Edith k tomu poznamenává:

„Tvrdil, že jsme především Čechoslováci a musíme být věrní a loajální našemu státu. Rozuměla jsem mu. Cítili jsme se velmi šťastni, že žijeme v Československé republice. Pronikali k nám zprávy o potížích Židů v Německu, ale my jsme si říkali: v Německu je to bohužel špatné, ale my žijeme v demokratické zemi, kde je svoboda a spravedlnost. Republika má silnou armádu, opevněné hranice a smlouvy s mocnými spojenci –  s Anglií a Francií. Připadali jsme si skoro jako v ráji. Cítili jsme s uprchlíky z Německa i Rakouska a pomáhali jim. Ale věřili jsme, že nám se nic takového stát nemůže.“

Po úspěšném dokončení studia začala Edith pracovat v rodinné firmě a život se zdál být příjemný a radostný. Našla si přítele – Ernsta Cartera. Trávili spolu volné chvíle, plánovali svou budoucnost a společně věřili, že v Československu jim nebezpečí nehrozí. V roce 1937 uzavřeli sňatek. V  olomoucké synagoze je oddával rabín dr. Berthold Oppenheim. Německá branná moc obsadila Olomouc 15. března 1939. Hned první noc      z 15. na 16. března byla vypálena místní synagoga. To znamenalo pro všechny židovské obyvatele ve městě a okolí velké zděšení a konec iluzí. Firma rodiny Knöpflmacherovy byla záhy zkonfiskována (zarizována).

Následovaly další perzekuce, vystěhování z bytu a postupné omezování svobody, označení žlutou hvězdou. Ukryli si pár cenností u přátel a čekali na povolání do transportu. To nakonecmskutečně přišlo. Dne 8. července 1942 transport AAo odvezl Edith i jejího manžela Ernsta do Terezína. V témže nákladním vlaku jel i její bratr Ernstl, sestra Mizzi s manželem a jejich čtyřletá dcera Olinka.

V terezínském ghettu byli vězněni téměř dva roky. Dne 18. května roku 1944 byli odvezeni transportem Eb do Osvětimi. Svého manžela viděla naposledy 1. července 1942, když odjížděl z Osvětimi do pracovního tábora. Sama potom pracovala v pracovním táboře Koch (Součást KT Stutthof poblíž Gdaňsku). V lednu 1945 několik dnů před příchodem Rudé armády byla zařazena do pochodu smrti. Z pochodu utekla a několik dnů se skrývala s dalšími uprchlými ženami v opuštěném statku na samotě. Tam se dočkala osvobození. Svobody si však moc neužila. Bylo u ní totiž zjištěno onemocnění tyfem. Následovalo léčení v nemocnici. Do Olomouce se vrátila v květnu 1945.

Několik dnů po příjezdu do Olomouce dostala zpět klíče od domu i firmy. Dokonce i všechny věci a cennosti, které si uschovali u známých, dostala bez problému zpět. Očekávala s napětím návrat svých blízkých. Po několika měsíčním čekání si však začala s hrůzou uvědomovat, že čeká marně. Přežila z celé rodiny jako jediná. Otec i všichni sourozenci zahynuli. Nejdéle věřila, že žije manžel, doufala, že se snad někde léčí a že se brzy objeví u dveří. Když se i jeho úmrtí potvrdilo, ztratila sílu žít. Nějaký čas podléhala depresím a musela se léčit. Jako terapie ji bylo doporučeno zaměstnat si mysl nějakým projektem – například zkusit opět zprovoznit rodinný podnik. Zaměřila se na to a zanedlouho zahájila výrobu. Podnikání se dařilo a pomáhalo i mírnit stavy smutku a beznaděje.

V březnu 1948 se ze zpráv v rozhlase dozvěděla, že Knöpflmacherova výrobna likérů v Olomouci byla znárodněna. Strana tam dosadila nové vedení a Edith neměla do podniku již přístup. Během jedné dekády ztratila rodinnou firmu podruhé. Zklamaná a zoufalá požádala o pas a vystěhování za příbuzným svého manžela do Spojených států. Vystěhování ji nebylo umožněno, ale návštěva ano. Na návštěvu si ze svého majetku mnoho vzít nemohla, aby nebudila podezření. Z návštěvy se nevrátila.

V USA se vdala za Gustava Cartera, bratrance svého prvního manžela, který pocházel z Polska.  Pomáhala mu vychovávat jeho dvě dcery, které prožily dětství v komunistickém gulagu, kde zahynula jejich matka. Gustav objevil své dcery v ruském sirotčinci až na konci války a získal je zpět teprve za zaplacení nehorázného poplatku 1 000 dolarů, které mu věznitelé jeho dcer a vrazi jeho manželky naúčtovali za několikaleté výživné.

Pani Edith několikrát navštívila Československo zejména Olomouc, Hůzovou, Mohelnici a Loštice. Členové sdruženi Respekt a tolerance se s paní Edith seznámili díky knize Hodiny zbožnosti, jež vznikla v kolem roku 1850 v Lošticích. Této modlitební knihy si Edith velmi vážila. Vzala si ji s sebou do Terezína a nalézala v ní útěchu i při cestě do obávané Osvětimi. Roku 2006 členové sdružení navštívili paní Carter ve Spojených státech  a na základě rozhovorů s ní vytvořili filmový dokument, jenž je nyní součásti stále expozice v loštické synagoze.