JAROSLAV KLENOVSKÝ: PAMÁTKY ŽIDOVSKÉ OBCE V TOVAČOVĚ
Z obsahu:
Historický vývoj židovské obce v Tovačově
Soupis deportovaných židovských občanů
Vývoj počtu obyvatel, významné osobnosti
Židovská čtvrť
Soupis domů židovské čtvrti
Synagoga
Židovský hřbitov
Kč 50,-

JAROSLAV KLENOVSKÝ: ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ V ÚSOVĚ
Z obsahu:
Historický vývoj židovské obce v Úsově
Vývoj počtu obyvatel, osobnosti a rodáci
Židovské ghetto
Synagoga
Židovský hřbitov
Obnova areálu židovské čtvrti v Úsově
Kč 50,-

ZDENĚK MELOTÍK A KOL.: OLOMOUC RABÍNA BERTHOLDA OPPENHEIMA
Z obsahu:
Úvod
Osud olomouckých Židů 1938-45
Kč 160,-

SVĚT CHASIDŮ
Z obsahu:
Rabi Jisra’el Ba’al Šem Tov
Velký Magid z Meziriče
Rabi levi Jicchak z Berdičeva
Rabi Elimelech a rabi Zusja
Rabi Jisra’el z Rižinu
Rabi Nachman z Braslavi
Pšischa a její škola
Rabi Menachem Mendel z Kotsku
Kč 120,-

V případě zájmu objednávejte publikace na dobírku na adrese kehila@kehila-olomouc.cz
!!!! Konečná cena dobírky se skládá z poštovného + ceny publikace. !!!!
Při objednávce zadejte název publikace, počet výtisků a adresu na kterou má být zásilka doručena.

Letní tábor 2009

pro děti z ČR od 5 do 12 let

Program: židovské zvyky a tradice, košer stravování

Termín – 16. – 28. 8. 2009
Místo konání – kraj trampských osad, u řeky, budova a chaty
Cena – 2.600,- Kč za dítě

Zodpovědný koordinátor tábora Mgr.Vlasta Rut Sidonová

Informace a formulář ,,přihlášky,, dostanete na SSS ŽO v Praze,

tel.224800828, sidonova@kehilaprag.cz
POZOR LIMITOVANÝ POČET ÚČASTNÍKU

Vypálená olomoucká synagoga

Vzpomínka Petra Brocha

 „ Na noc z 15. na 16. března 1939, kdy fašisté vypálili synagogu v Olomouci si pamatuji velice dobře. Bylo mi tehdy osm let, s rodiči a bratry jsme bydleli hned za rohem synagogy na Havlíčkově ulici, takže jsem byl oné noci skoro na osudném místě zkázy. Vysoké plameny šlehaly a olizovaly celou synagogu. Hasiči sice přijeli, ale dostali striktní zákaz podílet se na hašení požáru. Nocí se ozýval praskot a řinčení skel… A všude plno štiplavého dýmu, který se valil ze synagogy. Příštího dne se mi naskytl smutný obraz, budova skoro zcela vypálena, jen zdi trčely k nebi a plápolající plech kopulí hřměl v pravidelném rytmu. Tehdy se mi podařilo jako jednomu z prvních dostat se dovnitř budovy. (Kamarádil jsem s Jiřím Munkem, jehož rodiče byli správci synagogy a bydleli hned vedle). Nejdříve mě omráčil strašný zápach spáleného dřeva. Nechtěl jsem věřit očím, skoro vše bylo spálené, stěny od kouře a plamenů černé. Žár vyrazil i barevná okna, měl jsem obavu, že strop se každou chvíli zřítí. Nikdy na to nezapomenu.

Možná vás bude zajímat jeden příběh, který se stal později při likvidaci objektu. Jeden z německých dělníků se totiž pokoušel odstranit velkou kovovou šesticípou hvězdici, která zdobila hlavní kopuli. Tradovalo se totiž, že hvězdice je celá ze zlata. Při upilovávání se však hvězdice ulomila a strhla muže dolů. Byl na místě mrtev. Trvalo několik měsíců, než zbytky synagogy zmizely.“

Pro Respekt a tolerance v červenu 2005 sepsal Petr Broch z Plzně.

Dny židovské kultury Olomouc 2009 (20. – 25. října 2009) chtějí dalším ročníkem připomenout význam židovské komunity v našem regionu. Projekt během šesti dnů nabídne více než 20 akcí, zejména výstavu, cyklus přednášek, besedy pro školy, řadu koncertů a divadelních představení vycházejících ze židovské tradice.

Tématem letošního ročníku jsou osudy středomoravských synagog (Holešov, Kroměříž, Olomouc), s důrazem na připomínku 70. výročí zničení olomoucké synagogy v březnu 1939.  S těmito a dalšími synagogami je spojena osobnost architekta Jakoba Gartnera, jehož dílu, bude věnován cyklus přednášek. Počítá se rovněž s výstavou unikátních dokumentárních materiálů a svědectví osvětlujících neblahé okolnosti zničení uvedených synagog.

Po loňské zkušenosti hodlají organizátoři zopakovat dopolední besedy pro základní a střední školy s pamětníky holocaustu – besedy naváží na úspěšný loňský cyklus přednášek a besed, které s žáky a studenty základních a středních škol Olomoucka vedl ing. Miloš Dobrý, vězeň několika nacistických koncentračních táborů. Z druhé strany přispějí žáci a studenti prezentací výsledků projektu Židovského muzea v Praze Zmizelí sousedé.

Letošní ročník bude mít i svůj bohatý umělecký program, který je v jednání.

Akce Dnů židovské kultury Olomouc 2009 se budou odehrávat v Divadle hudby, v Besedním sále Muzea moderního umění, v sále Mozarteum Arcidiecézního muzea, v jednání je spolupráce s Moravským divadlem.

Festival pořádá jako hlavní organizátor Divadlo hudby Olomouc, partnerskými institucemi jsou Muzeum umění Olomouc, Židovská obec Olomouc, Centrum judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových Filozofické fakulty Univerzity Palackého Olomouc.

Doc. PhDr. Josef Bartoš, DrSc.

Akce Albrecht der Erste (Albrecht I.) byla realizována nacistickými policejními složkami na území Protektorátu Čechy a Morava v souvislosti se zahájením druhé světové války a tažením proti Polsku začátkem září 1939. Nebyla to jen policejní „preventivní akce“ proti potencionálnímu nepříteli na počátku války. Bylo totiž důležité, že byla vedena „frontálně“ proti elitě českého národa bez rozdílu toho, zda se nějak jeho příslušníci účastnili nebo neúčastnili opozičního či dokonce odbojového hnutí – a byla zde použita v moderní demokratické společnosti nemyslitelná instituce tzv. rukojmí, tj. postižení skupiny zcela nevinných osob k zastrašení a k pacifikaci všech ostatních.

K uvedeným a poměrně známým skutečnostem je třeba dodat další podstatnou, byť doposud poměrně opomíjenou skutečnost, že totiž akce Albrecht I. byla zaměřena také proti Židům a tvořila důležitou část první etapy tzv. řešení židovské otázky v Protektorátu Čechy a Morava. Dosvědčuje to jednoznačně realizace akce Albrecht I. na střední Moravě s centrem v Olomouci. 1)

Je poněkud zvláštní, že přes poměrně již podrobné prozkoumání perzekuce Židů v Protektorátu se spojením tzv. řešení židovské otázky a akce Albrecht I. prozatím nikdo podrobněji nezabýval, takže na tomto místě nelze ani rozhodnout, zda nešlo o nějaké středomoravské či olomoucké specifikum. O akci se nezmiňuje ani obsáhlý a velmi podrobný dokument Hlášení Židovské náboženské obce v roce 1942 a Terezínská pamětní kniha. 2)

Uvádí se, že v akci Albrecht bylo podle připravených seznamů zatčeno v celém Protektorátu asi 2 000 osob, z toho 800 na Moravě. Toto číslo bude asi poněkud nadnesené, protože podle jiného zdroje olomoucké gestapo tehdy zatklo kolem 200 a brněnské přes 160 osob. Blíže skutečnosti se pohybovalo asi dobové zjištění protektorátního ministerstva vnitra, podle něhož bylo k 29. září 1939 zatčeno 1247 osob, zřejmě však bez 114-164 osob, které byly vzápětí po zatčení a výslechu opět propuštěny na svobodu. Na základě jmenovitých, byť dodatečně brzy po válce vyhotovených seznamů, jak ještě blíže uvedeme, zatklo olomoucké gestapo a internovalo v rámci akce Albrecht I. na střední Moravě v okresech Olomouc – město a venkov, Litovel, Prostějov, Přerov, Hranice n. M. a částečně Boskovice celkem 202-208 osob. Původně zde snad bylo jako rukojmí evidováno pro tento případ asi 350 osob. 3)

———————————————

Židovské komunity na střední Moravě měly několik významných středisek, z nichž je třeba jmenovat vedle největší v Olomouci aspoň Prostějov, Boskovice, Lipník nad Bečvou, Hranice na Moravě a Holešov, z menších v Přerově, Kojetíně, Litovli a Lošticích. Další židovské rodiny bydleli v diaspoře v jiných místech. V Olomouci se v roce 1930 hlásilo k židovskému náboženství 2198 osob, z toho část také k židovské národnosti, další k národnosti německé a zbytek se přiklonil k Čechům. V Prostějově bylo v té době evidováno 1 442 osob židovského náboženství, v Boskovicích 395, Přerově 267, Hranicích 192, Lipníku 154, Kojetíně 72, Lošticích 56 a Litovli 34. Kromě Olomouce se počet Židů od 19. století ve všech uvedených místech snižoval. Olomoucká komunita naopak rostla, po září 1938 dočasně také přílivem některých rodin z pohraničí částečně zřejmě i ze Zakarpatska a Slovenska. 4)

Na střední Moravě, tj. v obvodu pozdějšího oberlandráta v Olomouci (včetně části později zrušeného obvodu oberlandráta v Prostějově) bylo evidováno k 15. březnu 1939 celkem 5 390 Židů. K 1. říjnu 1941 byl v Olomouci uváděn počet 4 015 Židů, ale to není přesné, protože i zde se zřejmě jednalo o širší obvod oberlandráta, zatím co olomoucká židovská obec vykazovala v roce 1939 (bez bližšího časového určení) 2 196 a k 1. lednu 1940 1 477 příslušníků, teprve potom byla ponechána určitou dobu jako jediná i pro ostatní židovské komunity na celé střední Moravě (do povolení jediné židovské náboženské obce v Praze). V každém případě byla Olomouc nejvýznamnějším a nejpočetnějším střediskem Židů na celé střední Moravě. 5)

Poměrně velká skupina židů (ve smyslu náboženském) z obvodu židovské náboženské obce v Olomouce se již před okupací vystěhovala do zahraničí, mj. či zejména do Palestiny, což se např. týkalo celé podnikatelské rodiny A. a H. Mayů, olomouckých majitelů cukrovaru, lihovaru, drožďárny a velkostatku v předměstí Hejčín. Představitel druhého největšího podniku tohoto druhu, továrny na tukové výrobky a mýdlo, Salomon Heikorn zase odjel již před okupací za obchodem do ciziny a již se nevrátil. Podobným způsobem se podařilo uniknout některým členům rodinné firmy velkoobchodu zemskými plodinami a sladovny I. a W. Briessů. 6)

Prvním výrazným zákrokem proti Židům po okupaci Olomouce bylo vypálení zdejší synagogy v noci 15. března 1939, na němž se zřejmě vedle německých nacistů podílely i české fašistické kruhy, zejména z řad Národní obce fašistické a Vlajky. Tyto síly vytvořily dokonce v Olomouci samo zvaný Národní výbor a tzv. Gajdovy gardy. Nacistickými místy byla také okamžitě nařízena různá protižidovská opatření, to včetně veřejného označení židovských obchodů a živností. Jen o něco lépe dopadly v dalším období synagogy v dalších městech na střední Moravě. Příslušníci židovských komunit byli vystaveni až neuvěřitelnému ponižování, šikanování a teroru, každodennímu omezování, hlídání, utlačování, vyvlastňování a všem dalším příkazům a zákazům, které byly postupně proti nim uplatněny. V Olomouci vedle všech všeobecně platných represí nesměli např. Židé ani přejít přes obě hlavní náměstí, aby prý tak nepošpinili jméno Hitlerovo či Goringovo. 7)

Další závažný krok spočíval v obstavení a nakonec zabavení židovského majetku, dosazení vnucených správců do židovských podniků a živností. O těchto i dalších krocích však nelze na tomto místě podrobněji psát, protože se hodláme soustředit jenom na další mimořádně, závažný represivní krok proti Židům, který byl spojen právě s akcí Albrecht I. 8 )

—————————————-­

Z českého prostředí byli v akci Albrecht I. na střední Moravě pozatýkáni zejména funkcionáři národních spolků, jako byla Národní jednota pro východní Moravu, Sokol, legionáři, skauti, dále bývalý důstojníci, policejní úředníci, advokáti, lékaři, středoškolští profesoři, učitelé, sociálně demokratičtí a komunističtí funkcionáři, také někteří představitelé hospodářského života. Objevili se zde i poměrně významní funkcionáři Národního souručenství, což ovšem souviselo i s opozičním postavením krajské organizace NS v Olomouci, jak se ukázalo po jejím zákazu a zatčení dalších funkcionářů v prosinci 1939. Bylo pozoruhodné, že v mimořádně velkém rozsahu byli postiženi představitelé katolické církve a duchovní. Celkem se jednalo o 20 katolických kněží a vedle nich o jednoho faráře československé církve. V počtu je předčilo jenom 33 učitelů základních škol a 10 středoškolských profesorů.

Ze zjištěných skutečností na střední Moravě je však zcela zřejmé, že nacistická okupační moc využila akce Albrecht I. také k dalšímu drastickému zákroku proti Židům. Jejich výběr byl ovšem poněkud jiný, což odpovídalo nejen celkově odlišné sociální a profesní struktuře židovských městských komunit na střední Moravě, ale i jiným faktorům a hlediskům, které je však obtížné nějak určit a vymezit.

Byli to jednak představitelé židovských náboženských obcí (v čele s dlouho1etým olomouckým rabínem Dr.B.Oppenheimem a prostějovským rabínem Dr. Albertem Schönem), příslušníci inteligence, advokáti (JUDr. N. Salzer, JUDr. O.Ziffer) a lékaři (MUDr. M. Fischer, MUDr. E. Grossmann, MUDr.  A. Hirsch, MUDr. E. Taussig, MUDr. E. Zurckerkandel), ale zejména se jednalo o celou řadu různých obchodníků a továrníků. Bylo zřejmé, že odstraněním těchto i kapitálově silných Židů (B. Heikorn, syn majitele firmy, O. Somagyi, E. Zweig, V. Bermann, R. Fischel, O. Graetzer, F. Presser, O. Wolf ad.), se jednalo o další krok v arizaci a kořistění židovského majetku. Ze seznamu je sice zřejmé, že většina ze zatčených Židů náležela do kategorie podnikatelů, obchodníků a živnostníků, ale zároveň je zde téměř nemožné najít nějakou, byť zvrácenou „logiku“, kromě zřejmého záměru postihnout řadu majetných Židů. Celkově výběr internovaných působí v uvedeném směru navenek jako velmi nesourodý a značně nahodilý.

Seznam zatýkaných byl vyhotoven již dříve a podílely se na něm vedle olomoucké služebny gestapa, původně služebny v Prostějově a Hranicích na Moravě, také olomoucká služebna Sicherheisdienstu (nacistická bezpečnostní služba) a vedle toho snad také jeden český policejní inspektor i čeští fašisté. Mnozí Židé byli hanobeni a také udávání českými fašisty hned po 15. březnu 1939, často i z osobní nevraživosti, takže do seznamů gestapa se dostali i v tomto smyslu neprávem a „náhodně“. To platilo i pro některé činitele Národního souručenství a další osoby z řad českých představitelů. Tím se dá vysvětlit, že se mezi zatčenými objevily i lidé udáni náhodně či nepřesně, v jednom případě dokonce i člověk již delší dobu mrtvý. Byly to však jen zcela výjimečné omyly, které nemohou nic změnit na mimořádně rozsáhlé represivní vlně, která byla namířena proti Čechům a Židům jako celku. 9)

Naprostá většina předem vybraných rukojmí byla zatčena, pokud je gestapo zastihlo doma nebo v zaměstnání, v pátek dne 1. září 1939 ráno a dopoledne. Z Olomouce byli sváženi auty a autobusy městské hromadné dopravy do bývalé vojenské věznice a později sídla gestapa na Envelopě (tzv. garňáku) a odtud odpoledne odvezeni do objektů bývalých železáren v nedaleké obci Štěpánov. Z ostatních míst střední Moravy byli někteří rukojmí posláni s eskortami přímo do Štěpánova. Několik zatčených, kteří zřejmě nebyli v určené době doma, přivezlo gestapo do Štěpánova ještě v sobotu a neděli 2. a 3. záři. 10)

Kdysi významné hutě a železárny ve Štěpánově severně od Olomouce z 19. století byly v roce 1932 definitivně zrušeny a zůstaly zde jen objekty, které byly čas od času pronajímány a využívány jako skladiště. V roce 1938 je v této funkci a podobě převzala čs. armáda. Vzhledem k tomu, že byly celé obehnány vysokou zdí, byly potom, v době zářijové krize a po rozpuštění Sudetoněmecké strany, využity na poměrně krátkou dobu po 16. září a zejména po mobilizaci 23. září k internaci nacistických funkcionářů z pohraničních okresů a míst severozápadní Moravy. Internovaní byli tehdy na základě mnichovské dohody brzy propuštěni a vrátili se vítězoslavně do svých obcí na severní Moravě a ve Slezsku. Je zcela pravděpodobné, že právě tato skutečnost a touha po pomstě vedla po zřízení Protektorátu nacistické bezpečnostní složky v čele s olomouckým gestapem k tomu, že byly Štěpánovské železárny využity jako přechodné místo k internaci zatčených v akci Albrecht I. 11)

Pro gestapo bylo navíc výhodné, že v areálu továrny ve Štěpánově stála uprostřed nevyužitá dvoupatrová administrativní budova. Zatčení byli rozděleni do několika skupin a odvedeni do dvou sálů v patrech a dalších místností v přízemí. Po kousku chleba s černou náhražkovou kávou nesměli vyjít ven a spali oblečeni na zemi pokryté slámou. Podle pamětníků se zde jako hlídači objevovali lidé v uniformách SS i SA, v posledním případě z německých vesnic Kyselov a Nemilany v sousedství Olomouce. Velitelem tábora byl sice říšský Němec Oberscharführer Schade tedy hodnost ne příliš vysoká asi na úrovni praporčíka, ale ten neuměl česky, takže hlavní slovo zde měl jistý olomoucký němec Kaufman, původně s českým jménem Zavadil. Ten, jak osvědčili pamětníci, si vedle surovosti vůči všem obzvláště zasedl na židovské internované, které bez ohledu na fyzické síly a stáří honil při cvičeni dvakrát denně nemilosrdně po dvoře až do úplného vyčerpání. 12)

Mezi vězni vznikl jakýsi „táborový výbor“, v jehož čele byl odbojový pracovník, významný člen Obrany národa na střední Moravě, štábní kapitán Jan Skokánek, který později zahynul v koncentračním táboře. Naprosto nereálná byla ovšem představa, že ve válce s Polskem Německo prohraje a v tomto případě by měli být internovaní připraveni na vzpouru. Brzy bylo jasné, že vše je naopak. 13)

Protože bylo povoleno přinést internovaným deky, šatstvo, prádlo, jídlo a cigarety, byly navázány kontakty nejen s místními vlastenci ve Štěpánově, ale také s ilegální sítí Obrany národa a na druhé straně i s Národním souručenstvím v Olomouci. To evidovalo zatčené, v některých případech šlo totiž o čelné funkcionáře a dokonce intervenovalo u olomouckého německého starosty F. Czermaka, který se ale odvolal na to, že je to záležitost gestapa. Prozradil však, že na seznamech postižených osob se podíleli také čeští fašisté. 14)

Podle po válce pořízeného seznamu se celkový počet zatčených pohyboval mezi 208-210, ale jmenovitě jsou známa 204 jména. U internovaných židů se čísla poněkud rozcházejí, je jich uváděno 77-79, ale dochovaný seznam obsahuje jen 68 jmen. Podle stejného zdroje byla asi třetina internovaných z řad Čechů propuštěna již ze Štěpánova, zatím co většina Židů, asi 50-60, zůstala rukou gestapa, podrobnější údaj však není znám. 15)

Někteří rukojmí byli propuštěni ze Štěpánova již 4. a zejména 8. září, před transportem do Brna. Mezi nimi byli např. místní vedoucí Národního souručenství v Olomouci, advokát Dr. František Los, tajemníci Obchodní a živnostenské komory Dr. Vladimír Svěrák a Dr. Emil Sommer, profesor teologie ThDr. Frant Cinek, generální vikář ThDr. Jan Martinů, bývalý poslanec a kanovník ThDr. František Světlík, župní náčelník Junáka Prof. Ing. Bohuslav Glos, ale také odborový a komunistický předák Jan Kučera, Prof. Ing. Alexandr Trusov a např. ředitel školy v Olomouci-Pavlovičkách Josef Petřek. Někteří z nich se ovšem dostali později do nacistických věznic znovu a nejeden nepřežil, jak tomu bylo např. s A. Trusovem a J. Petřkem, otcem pravoslavného kněze v Praze, popraveného po atentátu na Hendricha. Po výslechu byly propuštěny také čtyři zatčené ženy, které nebyly ani odvozeny z Olomouce do Štěpánova mezi nimi i bývalá poslankyně za KSČ Herma Barfusová, která se však musela potom každý týden hlásit na gestapu. V pramenech není bohužel možné zjistit, zda a kolik by1o mezi propuštěnými ze Štěpánova Židů. 16)

Po týdenním Štěpánovském „intermezzu“ provedl lékař v uniformě SS MUDr. Karschulin zběžnou prohlídku, zapsal nemocné, ale v noci byli všichni internovaní probuzeni a podle připraveného seznamu nahnáni do čtyřech autobusů, které je odvezly na nádraží do Brna, kde již čekal vlak do koncentračního tábora Dachau u Mnichova. Z Olomouce a střední Moravy to bylo asi 140-150 zatčených, ale stejným vlakem byli transportováni i zatčení z Brna, Zlína, Jihlavy a Prahy. 17)

Pro většinu z nich však nebyl KT Dachau konečnou stanicí, protože byli vzápětí, tj. koncem září 1939, přemístěni do nového koncentračního tábora Buchenwald. Tam byli internovaní z oblasti Hané umístěni společně na bloku č. 47 a částečně č. 46. Je třeba dodat, že byli považováni za zvláštní kategorii vězňů, tj. rukojmí, takže měli na rukávech speciální vínově červené pásky a bylo s nimi zacházeno o něco lépe než s ostatními vězni. Mohli dokonce psát jednou týdně domů a naopak dostávat dopisy. 18)

Z odvezených do Dachau nebyl propuštěn nikdo, z převezených do Buchenwaldu byl v listopadu uvolněn biskupský tajemník a pozdější světící biskup Stanislav Zela, údajně byl vykoupen arcibiskupem Prečanem na kauci 100 000 K a po návratu jmenován titulárním biskupem. V roce 1940 bylo propuštěno 25 internovaných ze střední Moravy, v roce 1941 dalších 15, v letech 1942 a 1943 již jenom 7, tedy celkem 54. Skupina kněží byla převezena v roce 1942 opět z Buchenwaldu do Dachau. 19)

Židovští „účastníci“ akce Albrecht I. byli v Buchenwaldu od ostatních odděleni a dáni na zvláštní barák – blok. Informace o jejich dalších osudech však jsou velmi mezerovité. Je jenom jisté, že i někteří z nich byli, byt v menším počtu, propuštěni, protože je lze nalézt v seznamech těch Židů, kteří byli z Olomouce a Brna (částečně z Ostravy a snad i Uherského Brodu) odvezeni od konce roku 1941 do roku 1943 do Terezína a odtud k fyzické likvidaci do dalších táborů. Podle některých svědectví byli někteří z těch, co byli zatčeni l. září 1939, převezeni z Buchenwaldu přímo do Osvětimi. 20)

———————————————–­

Protože je dochován poměrně přesný jmenný seznam téměř všech na střední Moravě zatčených osob v akci Albrecht I., a to v počtu 202 (z celkového počtu 204 až 208}, lze z něj vyvodit i některé charakteristiky a závěry. 21)

Především je třeba konstatovat, že internovaní ve Štěpánově pocházeli z poměrně velké oblasti protektorátní ­části Moravy, i když většina přece jen připadala na Olomouc. Šlo jistě o dohodu vyšších nacistických míst, v tomto případě se jednalo o obvody tehdejších dvou oberlandrátů v Olomouci (politické okresy Olomouc-město a venkov, Přerov, Hranice) a Prostějově (okresy Prostějov, Boskovice a Litovel) a tří venkovských služeben gestapa v Olomouci, Prostějově a Hranicích na Moravě. 22)

Porovnáme-li však politické okrasy, zjistíme mimořádně velkou nerovnoměrnost. Dokazují to tato čísla: z tehdejšího města Olomouce to bylo celkem 96 a z okresu Olomouc-venkov dalších 13 osob, z Prostějovska (většinou se jednalo o okresní město) 21, z Přerovska 13, z Hranicka 21,. z Lipnicka 13, z Litovelska 10, z Boskovicka a Blanenska 9 a z jiných míst 6 osob. Celkem tak bylo možno určit místa pobytu před zatčením u 198 mužů a 4 žen, které však byly, jak již zmíněno, brzy propuštěny na svobodu.

Podíváme-li se podrobněji na internované příslušníky židovských komunit ze střední Moravy, dostaneme tento obraz: z Olomouce jich bylo 37, z Prostějova 10, z Přerova 6, z Hranic n. M. 5, z Lipníka 4, z Litovle a Blanska po 2 a z Kojetína a Boskovic po jednom. Bylo to celkem 68 osob, což bylo 34 % a plná jedna třetina všech internovaných. I zde však je na první pohled zřetelná velká nerovnoměrnost, zvláště když bychom porovnali počty zatčených s výše uvedenými počty židovských komunit v jednotlivých městech. I při tomto vědomí totiž daleko převažoval počet zatčených Židů z města Olomouce, i když velké židovské komunity byly také v Prostějově a Boskovicích. Zapůsobily zde zřejmě i různé vnější tlaky a udavačství poměrně silných skupin českých fašistů v Olomouci, zatím co dříve velmi aktivní čeští přívrženci fašistického hnutí v Prostějově byli již v této době do značné míry tzv. mimo hru. Další a zřejmě nejzávažnější důvod spočíval ovšem v horlivosti těch nebo oněch nacistických bezpečnostních složek a německých obyvatel v jednotlivých městech. Německá menšina v Olomouci byla ze všech zmíněných míst nejpočetnější a nejvlivnější.

Spekulovat nad tím, kdo, kdy a zejména proč ten a ne onen byl propuštěn z internace a vězení, by bylo velmi nezodpovědné, nejsou-li k dispozici jakékoliv původní historické prameny nacistické provenience. Bez komplexního pohledu nelze vyvozovat závěry ani z některých soudních materiálů poválečných, protože ty zase byly podmíněny dobovou situací. To se týká zejména poválečných nařčení biskupa Stanislava Zely, ale také advokáta Leopolda Pospíšila a dalších. Osudy jednotlivých zatčených byly totiž značně odlišné. Vedle těch, kteří byli jenom vyslechnuti a okamžitě propuštěni, byli v ojedinělých případech další vráceni z internace po různých přímluvách a snad také úplatcích, jiní zůstali pod kontrolou a museli se pravidelně hlásit na gestapu – a nechyběly i případy slibu spolupráce s nacisty a jejich bezpečnostními složkami. Překrývat tím ale podstatu, tj. věznění a často i smrt zcela nevinných lidí, by bylo velmi nezodpovědné. 23)

U židovských vězňů lze vyvodit určité závěry jen na základě srovnání původního seznamu internovaných s dalšími seznamy obětí nacismu, v tomto případě zejména s těmi, které obsahují konkrétní a jmenovité údaje o osobách zařazených znovu do transportů směřujících od konce roku 1941 napřed do Terezína a odtud do dalších, tentokrát již likvidačních táborů, které znamenaly smrt.

Podle poválečného odhadu (F. Malínského) ze 79 již zmíněných Židů ze střední Moravy jich 53 za okupace zemřelo a jenom 24 přežilo. U Čechů se ze 129 nebo 130 nedožilo svobody 13 mužů. Tato čísla sice vypovídají sama o sobě, nejsou však zřejmě naprosto přesná a u židovských obětí jde určitě také o ty, které spadají do pozdějších deportací z Olomouce do Terezína. Hrůznosti a velikosti obětí však na celkových výsledcích nic podstatného nemění. 24)

Protižidovská opatření v Olomouci a na střední Moravě vyvrcholila v červnu a červenci 1942, kdy bylo z této oblasti v olomouckém internačním a soustřeďovacím středisku v budově školy v Hálkově ulici ve čtvrti Hodolany nedaleko od hlavního nádraží soustředěno z celé středomoravské oblasti téměř 3 500 židů, kteří pak byli ve čtyřech transportech odvezeni do ghetta v Terezině a odtud většina dále do likvidačních táborů, zejména v Osvětimi, Treblince, Malém Trostinci, Baranovičích, Raasiku a Rize. Byli mezi nimi i mnozí z těch, kteří zažili první hromadné zatýká Židů v Olomouci a na střední Moravě v rámci akce Albrecht I. začátkem září 1939. 25)

Podle jmenovitého seznamu internovaných Židů ze střední Moravy v rámci akce Albrecht I. a na základě dalším výzkumem zjištěných údajů lze, s jistou dávkou pravděpodobnosti, říci, že z 68 internovaných Židů se osvobození dožili jenom tři. 26)

U devíti se nepodařilo zjistit, v kterém místě či koncentračním táboře zemřeli. Lze předpokládat, že 18 obětí, které zemřely v KT Buchenwald, nebylo vůbec po internaci v září 1939 propuštěno, což může platit i pro některé další umučené a usmrcené, zejména z 21 zahynulých jedinců v Osvětimi. Po srovnání s údaji v Terezínské pamětní knize z internovaných jich bylo nejméně 16 znovu zařazeno, tj. po předcházejícím propuštění do likvidačních transportů, které byly vypraveny z Olomouce a Brna (jednotlivci také z Prahy, Ostravy a Uherského Brodu) do Terezína. Přímo v Terezíně zemřely tři osoby ze seznamu akce Albrecht I., další v rámci již uvedeného počtu 21 v Osvětimi, 3 v Treblince a 8 v jiných likvidačních táborech. Na neznámých místech zahynuly další tři židovské oběti. Jakékoliv bližší údaje se nepodařilo zjistit u 9 jmen v seznamu.

Prokazatelně lze doložit, že z celkového počtu 68 nositelů židovské hvězdy z jmenovitého seznamu internovaných na střední Moravě počátkem září l939 ve Štěpánově jich 56 za nacistického režimu zahynulo. Tím lze aspoň částečně opravit a doplnit dosavadní a výše uvedené údaje, které nevěnovaly dostatečnou pozornost židovským osobám, které byly internovány začátkem září 1939 na střední Moravě. Nutno ovšem dodat, že všechna tato čísla jsou sice důležitá, ale nemohou ani v nepatrném procentu postihnout kolik osudů, obětí, životů a hrůz se za nimi skrývá. 27)

Poznámky:

1) Český antifašistický odboj , Praha 1988, s. 11. Ani slovem zde není zmíněno, že se vedle zatýkání Čechů jednalo také o Židy.

2) Na velký podíl Židů mezi internovanými na střední Moravě upozornil prvně Stanislav KUBÍN: Akce Albrecht, Stráž lidu, 26. a 29. 8. 1989. Viz též: Židé v protektorátu, Dokumenty, Praha 1997. Terezínská pamětní kniha, 2. sv., Praha 1995.

3) Český antifašismus a odboj, c.d., s. 11. GEBHART, Jan – KUKLÍK , Jan: Dramatické i všední dny Protektorátu, Praha 1996, s.82.

4) Dokumentace Kabinetu regionálních dějin UP v Olomouci. Viz též: KLENOVSKÝ, Jaroslav – PAPOUŠEK, Miroslav: Židovská obec v Olomouci, Olomouc 1998. KLENOVSKÝ, Jaroslav: Židovské město v Prostějově, Brno-Prostějov 1997. BRÁNSKÝ, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického 1939-1945, Boskovice 1995.

5) Židé v protektorátu, Praha 1997, s. 56. Osud Židů v protektorátu 1939-1945, Praha 1991, s. 40. PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 1993, s. 404-405. Státní Archiv v Olomouci (SOkA), Archiv města Olomouce (AMO), manipulace 1920-1940, inv. č. 46, kart 106, židovská náboženská obec. K oberlandrátu Olomouc byly později připojeny z prostějovského obdobného obvodu okresy Prostějov a Litovel, zatím co okres Boskovice připadl k Brnu.

6) 125 let Milo Olomouc, a. s., Olomouc 1995, s. 35-46. Prvních sto let Milo Olomouc, Olomouc 1985, s. 34-42. KLENOVSKÝ, J. – PAPOUŠEK, M.: c. d., s. 32-39. Zemský archiv Opava, pob. Olomouc (ZAO), OŽK Olomouc, inv. č. 15107, X/B a, kart. 1854.

7) Materiály Františka Rittera (v držení autora). Hlas lidu, 1. 4. a 30. 8. 1939. Našinec, 7. 4. 1939. Stráž lidu, 23. 4. 1985. Hanácké noviny, 14. 5. 1994. SOkA Olomouc, AMO, registratura 1920-1940, inv. č. 36, I/26, kart. 78; inv. č. 45-46, IIa/39-40, kart. 103-106; inv. č. 163, IIc/73, kart. 425-426. Jako jeden příklad uveďme manželský pár olomouckého rodáka, známého karikaturisty Petra Engelmanna (nar.1892), který působil v Berlíně a ve Vídni. Ten se odstěhoval s ženou Annou v roce 1938 do Palestiny, ale odsud se oba vrátili do Olomouce a 16. března zvolili cestu sebevraždy. Petrova sestra Anna (1987), ilustrátorka knih, byla v roce 1942 poslána do Terwzína a zahynula v Malém Trostinci. Zachránil se jejich nejstarší sourozenec Paul Angelmann, který se již v roce 1934 odstěhoval do Palestiny (zemřel tam r. 1965). Petr byl v době úmrtí katolického a jeho žena evangelického vyznání. Pavel Maňák: Olomoucký pobyt a olomoučtí přátelé Ludwiga Wittgensteina. Vlastivědný věstník moravský, 53, 2001, č. 4, s. 375-384.

Viz k tomu BARTOŠ, Josef: Arizace židovského majetku v Olomouci v roce 1939, in: Terezínské studie a dokumenty 2000, Praha 2000, s. 297-308. Též německy: Die Arisierung jüdischen Vermögnes in Olmütz im Jahre 1939, in: Theresienstädter Studien und Dokumente 2000, Praha 2000, s. 282-296.

9) ZAO Opava, pobočka Olomouc, MLS Olomouc, Ls 22/48 kart. 192 – E. Liedke. SOkA Olomouc, fond Obecní archiv Štěpánov, kart. 30, materiály ze setkání bývalých vězňů ve Štěpánově 4. září 1949. Za upozornění a poskytnutí fotokopií děkuje autor JUDr. J. Kráčmarovi ze Štěpánova. BARTOŠ, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku, Olomouc 1997, s. 46-53.

10) KUBÍN, Stanislav: Sběrný tábor Štěpánov, Olomouc 1989, strojopis v materiálech J. Kráčmara.

11) KRÁČMAR, Jiří: Štěpánovské železárny před Akcí Albrecht I. Naše noviny, Štěpánov, č. 208, září 1999, s. 1112. Do třetice byl v objektech štěpánovských železáren zřízen internační a shromažďovací tábor po druhé světové válce, tentokrát zase pro Němce, kteří byli určeni k odsunu do Německa.

12) Vzpomínka Františka MALÍNSKÉHO: Štěpánovská kapitola k počátku druhé světové války, strojopis ve Státní vědecké knihovně v Olomouci. Písemné vzpomínky Adolfa KUBÍČKA (opis v držení autora). Viz též Naše noviny, Štěpánov, č. 208, září 1999, s. 7-9.

13) Vzpomínky F. Malínského. Stanislav KUBÍN: Akce Albrecht, Stráž lidu, 26. 8. 1989.

14) Zemský archiv Opava, pob. Olomouc (ZAO), Písemnosti Vojtěcha Medka 1893-1947, kart. 60, Národní souručenství.

15) Naše novina, Štěpánov, viz pozn. 12, kde byly shromážděny základní materiály o akci Albrecht I. a o Štěpánově (včetně části vzpomínek F. Malínského).

16) ZAO, Písemnosti V. Medka, viz pozn. 14. V seznamu zatčených změsta Olomouce je uvedeno u Čechů 51 u Židů 33 jmen s tím, že se jednalo celkem o 94 internovaných.

17) Při transportu do Brna se podařilo jednomu zatčenému, sedmnáctiletému Břetislavu Malušovi z Olomouce-Hodolan, při vynucené zastávce z autobusu utéci a uniknout.

18) Vzpomínky A. Kubíčka a F. Malínského.

19) Viz pozn. 12. Noviny Přerovsko, 2. 7. 1993.

20) BRÁNSKÝ, J..: c. d. s. 14 a 51. Autor sice naznačuje, že někteří Židé byli propuštěni z Buchenwaldu v září 1942, ale uvádí konkretně jen tři internované z Boskovicka a hned u jednoho z nich dále sděluje, že se vrátil až po osvobození v roce 1945.

21) Pokud není uvedeno inak, opírají se další rozbory a závěry o publikovaný seznam. Naše noviny, č. 208, c. d.

22) Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 1, Ostrava 1966, s. 29 a 73. Oberlandrát a služebna gestapa v Prostějově byly později zrušeny, sídlem gestapa se místo Hranic stal Přerov.

23) Jednao se o některé případy ze spolupráce s nacisty, které byly řešeny před Mimořádným lidovým soudem v Olomouci, např. JUDr. Leopolda Pospíšila, a zeména poúnorový proces s představiteli katolické církve, konkrétně s olomouckým světícím biskupem Stanislavem Zelou, který byl v prosinci 1950 odsouzen k 25 letům vězení, v roce 1953 byl propuštěn na svobodu a v roce 1969 rehabilitován. Přerovsko, 2. 7. 1993. ZAO, MLS Olomouc, Ls 180/48 – JUDr. L. Pospíšil.

24) František Malínský byl historikem, středoškolským profesorem dějepisu a po roce 1946 docentem na Univerzitě Palackého, takže jeho seznamy z roku 1949 byly určitě výsledkem odborného bádání.

25) Problém spočívá v tom, že ani v poválečných seznamech obětí okupace, např. z Olomouce a Prostějova, nejsou vedle Čechů uvedeni jmenovitě také Židé, např. u Olomouce s jedinou výjimkou. Viz např. Český máj, Olomouc, 1946, s. 51-64.

26) Viz Terezínská pamětní kniha, c. d. Osud Židů v protektorátu 1939-1945, c. d. s. 64-67. BUBENÍČKOVÁ, Růžena- KUBÍČKOVÁ, Ludmila – MALÁ, Irena: Tábory utrpení a smrti, Praha 1969, obrazová příloha s. 20. JORDA, Vladimír: Do neznáma a na smrt (k výročí olomouckých židovských transportů), Hanácké noviny, 27. 9. 1997.

27) Lze dodat, že 11 osob ze 38 olomouckých internovaných se objevilo již na seznamu k arizaci určených firem.

Doc. PhDr. Josef Bartoš, DrSc.

Olomouc patřila k nejvýznamnějším židovským střediskům na Moravě. Jestliže v některých menších městech a obcích počty Židů od druhé poloviny devatenáctého století spíše klesaly, naopak v Olomouci tento počet stále rostl. Od roku 1880 v celém tehdejším olomouckém okrese vzrostl z 1565 na 2216 Židů v roce 1930, z toho 2198 připadalo přímo na město Olomouc (včetně okolních obcí připojených po roce 1918 a po vytvoření tzv. Velké Olomouce). Uvádíme tato čísla podle náboženského vyznání obyvatel, protože k židovské národnosti se hlásilo podstatně méně Židů. V Olomouci to bylo v roce 1930 jenom 917 osob, ostatní se v tomto směru (a jazykově) považovali ve větší míře za Němce a v menší za Čechy. 1)

Židé sice tvořili v roce 1930 ve městě Olomouci jenom malou menšinu (4,6 %), ale jejich ekonomická síla a celkový společenský vliv byly podstatně větší. Vedle obecného trendu soustřeďování do větších měst tomu tak bylo i proto, že právě do Olomouce se stěhovala řada hospodářsky aktivních židovských rodin z tradičních středisek židovských komunit, jako byly v tomto případě Úsov, Loštice, Přerov a Lipník, ale v menší míře i „hanácký Jeruzalém“ Prostějov. Nebylo náhodné, že vůbec nejvýznamnější olomoucký židovský podnikatel Salomon Heikorn přišel z Prostějova. Hlavní doménou židovského podnikání v Olomouci byl vedle velkoobchodu i maloobchodu (paliva, plodiny, obilí, lihoviny, textil, starý materiál) potravinářský průmysl, zejména výroba umělých jedlých tuků, sladovnictví, pivovarnictví a lihovarnictví.2)

I když bydliště židovských rodin nebylo poměrně často totožné s místem jejich podnikatelské činnosti a kapitálové účasti, v tomto případě byla značná část podnikatelů, a samozřejmě zejména menších živnostníků v oblasti obchodu a služeb usazena přímo v Olomouci. Stále častěji se ovšem židovský kapitál zde i jinde uplatňoval také podílnictvím v anonymních akciových i jiných společnostech, bankách a finančních ústavech.3)

Po Mnichovu 1938 se na krátkou dobu počet židovských obyvatel v Olomouci ještě dosti zvýšil, protože zde hledaly útočiště židovské rodiny z okupovaného severomoravského a slezského pohraničí. Na druhé straně začaly některé židovské rodiny nejisté území druhé republiky opouštět. Podle jedné zprávy, zřejmě však nepřesné a nadnesené, bylo údajně k l. říjnu 1941 v Olomouci ještě 4015 Židů, tj. podstatně více než před rokem 1938. Daleko reálnější je údaj, že v roce 1939 (přesnější datum není uvedeno) se k olomoucké Židovské náboženské obci hlásilo z města Olomouce 2196 Židů (jen 602 platilo ale příspěvky) a k 1. lednu 1940 to bylo 1477 Židů (605 poplatníků). Ne všichni Židé však vyznávali židovské náboženství a byli vedeni mezi členy této obce, takže skutečný počet byl určitě vyšší. Ne vždy je také zřejmé, kdy se jedná o celý obvod Olomoucké náboženské obce a kdy jen o město Olomouc. Dodejme k tomu hned, že koncem dubna 1945 zůstalo v tomto městě jenom 368 z hlediska okupačních úřadů „rasově nevyhovujících osob“, většinou tzv. Položidů.4)

Nepříznivé ovzduší druhé republiky nutilo mnohé židovské rodiny uvažovat o emigraci a také o prodeji majetku, jak tomu bylo v Olomouci zejména u Hejčínského cukrovaru, lihovaru a drožďárny bratří Mayů. Počty i podrobnosti však v tomto směru nejsou ještě dostatečně prozkoumány. Nelze např. s jistotou tvrdit, zda šéf firmy Heikorn odjel do Anglie jenom za obchodem, nebo zda šlo o promyšlené zkoumání podmínek a možností případné emigrace. Zajisté ovšem byl sondován eventuální prodej továrny v zahraničí. Některým členům z podnikatelské rodiny Mayů se podařilo do zahraničí uniknout včas, ne však všem. U rozvětvené rodiny olomouckých Briessů lze sledovat nejrůznější osudy jednotlivců, od emigrace a záchrany až po konec v nacistických vyhlazovacích táborech.5) Dalším rodinám budou muset historici ještě věnovat soustavnější pozornost.

Postavení Židů v Olomouci se rázem a radikálně změnilo po 15. březnu 1939. První útok začal již v noci 15. března 1939, kdy byla německými a údajně i českými fašisty vypálena olomoucká synagoga.6) Následovaly stejné kroky, jaké jsou dnes již poměrně dobře známy z celého nacisty ovládaného teritoria a také z území Protektorátu Čechy a Morava.7) V tomto článku se soustředíme jen na počátky arizace židovského majetku, resp. na její přípravu a na postoje jednotlivých zainteresovaných stran v prvním období po
15. březnu 1939.

Proti Židům stála celá fronta nepřátel, nejen němečtí nacisté a jejich norimberské zákony, ale i čeští fašisté, antisemitské nálady mezi částí obyvatelstva i dvojaká role reprezentace představitelů protektorátního režimu ve vládě i v Národním souručenstvÍ. V prvním období, které zde popisujeme, nebyla ještě židovská otázka jednoznačnou doménou okupačního režimu, takže i v arizaci židovského majetku se zpočátku objevovaly různé síly, zájmy i názory.

Nejradikálnější antisemitské postoje od počátku vyjadřovali veřejně zejména čeští fašisté, kteří měli v Olomouci poměrně významné pozice (po Brně a Ostravě). I když se zde neodvážili tak drastických veřejných útoků proti Židům jako v Brně, velmi se přičiňovali, aby byla důsledně dodržována všechna protižidovská opatření, z nichž na prvním místě bylo již koncem března 1939 nařízené označení všech obchodů a podobných provozoven nápisem, zda jde o židovský nebo tzv. árijský podnik.

V Olomouci to byli původně zejména přívrženci Gajdovy Národní obce fašistické, po Gajdově vykoupeném odchodu do ústraní Národní tábor fašistický, Strana zeleného hákového kříže, Vlajka a Svatoplukovy gardy. I když šlo ve všech případech jen o hrstky vzájemně nevražících skupinek extremistů, bylo jednání této spodiny zejména v prvním období okupace velmi nebezpečné. I z německé strany (německým komisařem města Olomouce) bylo naznačeno, že právě odsud zřejmě gestapo dostalo seznam významných olomouckých českých a židovských osobností, které měly být na počátku války zatčeny v rámci tzv. akce Albrecht der Erste.9)

Nemůžeme také pominout zájem českých uchazečů o arizaci židovského majetku s cílem získat poměrně levně důležité prostředky, a zvýšit tak svoji hospodářskou i sociální pozici. Problém byl samozřejmě v tom, že u českých arizátorů mohlo jít jenom stěží také o zvýšení prestiže společenské, spíše naopak, většinou bylo totiž takové jednání spoluobčany aspoň potají odsuzováno. Zájem o židovský majetek se objevil i u některých přesídlenců z okupovaného pohraničí, kteří hledali nové zaměstnání a podnikatelské uplatnění, a mnozí z nich se orientovali právě na Olomouc. 10)

Pozice vlády i Národního souručenství byla zdůvodňována za dané situace tak, že v rámci tzv. teorie „menšího zla“ mohly být všechny kroky v tomto směru chápány i vydávány za záchranu toho, co lze u Židů a pro Židy, ale také pro Čechy, zachránit. Tato „obranná pozice“ měla být uplatňována nejen vůči okupační nacistické moci, ale i vůči českým fašistům jako zbraň proti jejich otevřeným protižidovským útokům. V každém případě se těmito otázkami zabývala jednak protektorátní vláda, která připravila vlastní návrh na “ řešení židovské otázky“, jednak vedení Národního souručenství, které již 4. května 1939 ustavilo tzv. arizační komisi.

Již 17. března 1939 schválila Beranova protektorátní vláda celý soubor protižidovských opatření, která znamenala zejména zastavení praxe židovských lékařů a advokátů, působení ve veřejných funkcích a jiných významnějších pozicích, v našem případě zejména v olomoucké městské radě. Již o tři dny později, krátce před odstoupením, vydala tato vláda nařízení (č. 87/39 Sb.), podle kterého mohly orgány státní správy dosazovat do podniků, kde to vyžadoval veřejný zájem, své důvěrníky (správce), což se týkalo v rozhodující většině právě židovského majetku. Na základě této vyhlášky byl také dán pokyn okresním úřadům, aby vypracovaly seznam těch židovských podniků, které přicházely v úvahu pro arizaci, a zjišťovaly osoby, které by mohly arizovaný majetek převzít. 11)

Z olomouckých materiálů je zřejmé, že nezůstalo jen u seznamů židovských podniků a živností. Majitelé všech židovských podniků totiž museli vyplnit v průběhu dubna dotazník Ministerstva průmyslu, obchodu a živností nejen o svém podniku, o jeho majetkových poměrech a vedoucích pracovnících, ale i o sobě a své rodině, přičemž byl kladen důraz na údaje o náboženství a národnosti. Podle záznamů Městského úřadu v Olomouci (měl pravomoci okresního úřadu) bylo ve městě celkem 74 podniků a živností židovských majitelů. V červnu 1939 byl ještě proveden tímto úřadem soupis zemědělské půdy židovských vlastníků, zejména podnikatelských rodin Mayů, Fischlů, Briessů, T. Schnitzlera a V. Höniga.12)

Není bez zajímavosti, že většina židovských olomouckých podnikatelských rodin se v té době v uvedených dotaznících hlásila k české národnosti a k židovské víře, i když původně před rokem 1918 při zjišťování obcovací řeči vykazovala většina jako dorozumívací jazyk spíše němčinu. K české národnosti a židovskému vyznání se tentokrát hlásili i majitelé největšího židovského podniku v Olomouci Adolf Heikorn a jeho syn Bedřich, podobně Robert a Leon Brachovi, Hanuš a František Mayerovi, Hugo König, Salomon Grätzer a další. Majitelé firem Zweig a synové i Abel a spol. zase přiznávali víru i národnost židovskou, jen málo rodin židovského náboženství uvádělo i nadále národnost německou. 13)

Zároveň se již v této době, konkrétně v květnu 1939, podařilo do některých podniků dosadit české „důvěrníky“ (správce), často ovšem šlo o dosavadní „árijské“ zaměstnance a vedoucí pracovníky příslušných majetkových podstat a aktivit. Stalo se tak např. u Heikornovy továrny na jedlé tuky a poživatiny, v koželužně Leopolda Mayera, v továrně na konzervy Hugo Königa, sladovně Markuse Zweiga a synů, v továrně na šrouby Abel a spol., v olomouckém závodě Litovelské papírny S. Grätzera, v továrně na kyselé zelí Theodora Schnitzlera a asi i jinde, ale o tom nemáme přesnější údaje. Důvěrníci měli na základě slibu, který skládali Zemskému úřadu v Brně, dbát na zachování řádného a nerušeného chodu podniku, zamezit jakýmkoliv majetkovým převodům bez povolení a kontrolovat veškerý provoz i hospodaření příslušné firmy. 14)

Zde však již protektorátní vláda narazila na zásadní odpor okupační moci. Konrad Henlein jako tehdejší šéf německé civilní správy zakázal již 20. března a znovu 29. března jakkoliv měnit majetkové vztahy v židovských podnicích a vůbec disponovat židovským majetkem. Potom následovala celá série dalších nařízení a opatření, při kterých se střídaly i střetávaly protektorátní autonomní orgány s okupačními v tomto případě v čele s říšským protektorem a jeho úřadem. Šlo zejména o to, jak dalece budou i v Protektorátě Čechy a Morava zavedeny protižidovské norimberské zákony, a o to, kdo a jak se bude podílet na kořisti při arizaci židovského majetku. Stěží lze dnes rozsoudit, jakou roli na české straně hrála upřímná snaha „zachránit židovský majetek“ a jakou zájmy a ambice některých českých politických a podnikatelských kruhů, o českých fašistech ani nemluvě.15)

Za dané situace se jakési „ochrany“ české strany a prosazování českých zájmů ujalo hlavně Národní souručenství. To se rozhodlo uspořádat širokou evidenční a přípravnou akci k arizaci židovského majetku a rozeslalo 11. května 1939 v tomto smyslu také naléhavé pokyny na všechny krajské sekretariáty, podepsané nejvyššími představiteli vedení Národního souručenství, předsedou Adolfem Hrubým a generálním tajemníkem Šimonem Drgáčem. Krajské sekretariáty měly vypracovat urychleně seznamy židovských podniků i menších živností podle jednotlivých okresů a míst, vyznačit tam pokud možno počet zaměstnanců a roční obrat a uvést kandidáty na jejich správce či důvěrníka. Vedle toho měly být vytipovány další osoby české národnosti, které mohly a měly zájem takovou funkci vykonávat. To vše mělo být posláno na ústředí Národního souručenství do Prahy do jednoho týdne, tj. tak, aby tam seznamy byly do 19. května a nejpozději do sobotního rána 20. května 1939.16)

Olomoucké krajské vedení Národního souručenství tento úkol splnilo, jak dokazují zachované seznamy, jenom jejich kvalita a úplnost byla různá podle jednotlivých okresů. Nejrozsáhlejší seznamy židovských podniků a živností byly vypracovány pro okresy
Olomouc-město a Prostějov, což odpovídalo i počtu a významu židovských majetkových podstat a aktivit v těchto okresech v rámci celé střední Moravy.

V Olomouci zajistilo soupis městské vedení Národního souručenství, zřejmě ve spolupráci se zdejší Obchodní a živnostenskou komorou a snad i s městským úřadem, poměrně pečlivě, pokud to ovšem krátkost času vůbec dovolovala (potíže byly zejména při zjišťování aktuálního počtu zaměstnanců a ročního obratu). Olomoucký seznam obsahoval podle pokynů všechny v úvahu přicházející židovské podniky a živnosti (jenom částečně rozdělené podle jejich velikosti, ale uvnitř bez nějakého zřetelného systému), včetně zjistitelných údajů o počtu zaměstnanců a ročním obratu v protektorátních korunách.

U každé firmy bylo uvedeno jméno a povolání navrhovaného nebo zřejmě již existujícího českého důvěrníka, který měl být schopen převzít a vést správu těchto židovských podnikatelských podstat. Šlo zejména o vedoucí a prokuristy různých podniků, často přímo z příslušných firem, bankovní úředníky, inženýry, účetní, ale i důstojníky bývalé československé armády, uprchlíky z pohraničí, v překvapivě malém rozsahu i o menší české živnostníky a jiné zájemce. Byl pořízen i seznam těch osob, které přicházely v úvahu jako kandidáti na zmíněnou funkci do budoucnosti. Je škoda, že přímo z těchto seznamů nelze vyvodit, v kterých případech šlo již o ustavené důvěrníky (správce) a kdy jen o návrhy na jejich jmenování a dosazení. Stejně tak z nich nelze posoudit, šlo-li o osobně zainteresované arizátory, anebo spíše o jména takových „árijských“ vedoucích, kteří s vědomím a podporou židovských majitelů měli podnik či živnost tak či onak zachránit a zachovat. V tomto případě by rozhodně nebylo správné generalizovat, protože se jednalo o často velmi individuální a specifické vazby, zájmy i představy o budoucnosti všech zainteresovaných osob, včetně původních židovských majitelů.

Ještě víc než Národní souručenství však spěchala nová německá okupační moc. Ta v řadě případů nečekala na právní úpravu a prostě dosazovalo do jednotlivých židovských podniků vnucené správce. Dokazují to např. doklady bývalé firmy Heikorn, kde se již 16. března podepisoval za vedení závodu „komisařský vedoucí“. I když majitel firmy Adolf Heikom byl v zahraničí, měli právo vést podnik jeho společníci, manželka Vilma a syn Bedřich. V rozsáhlém podniku cukrovaru, lihovaru a drožďárny bratří Mayů v Hejčíně byl zase ustaven vnucený správce bez ohledu na to (nebo spíše právě proto), jak pokročila jednání majitelů o prodeji celého podniku. Podobně tomu bylo s Hamburgerovou sladovnou, tkalcovnou Tichý-Braun a zřejmě i jinými podniky. 17)

Další poměrně často využívanou cestou arizace židovského majetku, celkem jednoduchou a zároveň na veřejnosti málo známou, bylo vyloučení Židů z různých představenstev a správních rad akciových i jiných hospodářských společností, zejména tam, kde jejich kapitálový podíl představoval jen menšinu. V Olomouci lze uvést jako nejtypičtější případ zdejší největší českou firmu, továrnu na cukrovinky a čokoládu Zora v Hodolanech (v tomto i dalších uváděných případech jde o jméno příslušné místní části tzv. Velké Olomouce), z jejíž správní rady byli na přímý nátlak německých policejních složek odstraněni tzv. neárijci. Podobně tomu bylo s továrnou na železné výrobky Kosmos v Hodolanech, kde dosavadní ředitel emigroval do Palestiny, ze správní rady této akciové společnosti byli odstraněni tři a z revizní komise také tři „rasově nežádoucí“ členové, přičemž jejich akcie převzala jako majoritní vlastník zdejší podnikatelská rodina Ottahalů, majitelka zámku v Náměšti na Hané. Jinde nemuselo jít přímo o danou firmu, ale o jejího vlastníka nebo podílníka v podobě větší (mateřské) hospodářské jednotky nebo banky. Tak tomu bylo např. u olomouckých Moravských železáren a oceláren v Řepčíně, cukrovaru v Holici i v olomouckém vedení Spolku moravských cukrovarů. 18)

Protektorátní místa a představitelé Národního souručenství sice stále usilovali o urychlené jmenování a dosazování vlastních, tj. českých správců (důvěrníků) na židovský majetek, ale velmi brzy narážely na jednoznačný odpor i zákaz německých okupačních úřadů. Již 9. června 1939 olomoucký oberlandrát (chybně hejtman) jako zástupce říšského protektora vyhrožoval (v dopise okresnímu úřadu v Přerově), že pokud čeští důvěrníci nepřestanou vykonávat svou činnost u židovských podniků, hrozí jim zatčení gestapem. Zemský viceprezident v Brně K. Drbalo tom 14. června podal zprávu protektorátnímu ministrovi obchodu s tím, že nemůže úspěšně plnit úkol při ustavování důvěrníků podle vládního nařízení (č. 87/1939 Sb.) z toho důvodu, že se proti tomu velmi ostře postavil olomoucký oberlandrát Molsen. Na jeho příkaz musel olomoucký magistrát předvolat všechny již ve městě ustavené důvěrníky i s židovskými majiteli příslušných podniků a živností na městský úřad, kde jim bylo sděleno, že nesmí do funkce důvěrníků nastoupit a v případě neuposlechnutí budou oznámeni gestapu, resp. budou zatčeni. V rámci olomouckého krajského vedení Národního souručenství bylo něco později jeden tajemník z Prostějova přátelsky, ale důrazně varován, aby nepomáhal Židům a přerušil s nimi další styky, protože je na něj v tomto směru stále více stížností. 19)

Toto počáteční období a také úsilí protektorátní vlády i Národního souručenství skončilo 21. června 1939, kdy říšský protektor Konstantin von Neurath vydal nařízení o židovském majetku, kterým svěřil veškerou moc v tomto směru do rukou okupačních německých orgánů. Zároveň Neurath v nařízení uplatnil všechny důležité klauzule norimberských protižidovských zákonů, pokud šlo o definici Žida. Zvlášť široký výklad toho, co se považuje za židovský podnik, umožňoval arizovat i takové, kde byl židovský podíl nepatrný.

Z hlediska arizace si protektor a jeho úřad vyhradili právo jmenovat do židovských podniků své vnucené správce (Treuhänder), a ti pak měli možnost se souhlasem příslušného oberlandráta a protektora rozhodovat o všech zásadních otázkách příslušné firmy a navrhovat i prodej jejího majetku nějaké německé fyzické nebo právnické osobě. Podle dalšího výnosu z 29. března 1940 došlo k upřesnění v tom smyslu, že si říšský protektor vyhradil schvalování arizace všech akciových společností a podniků nad sto zaměstnanců nebo s ročním obratem přes tři miliony korun, zatímco rozhodování o menších závodech a živnostech zůstalo i nadále v pravomoci oberlandrátů.20)

V Olomouci se jednalo přinejmenším o deset takto vymezených velkých nebo významných podniků. O dalších menších firmách rozhodoval v našem případě úřad oberlandráta pro celou střední Moravu v Olomouci a později v Ostravě. Zabavený židovský majetek byl víceméně formálně svěřen speciální instituci s názvem Vermögensamt (Majetkový úřad), jehož jedna pobočka či úřadovna byla zřízena také v Olomouci. Ta vybírala mimo jiné i nájemné ze zabaveného nebo obsazeného majetku a přebírala příslušné částky v případě prodeje. K tomu však docházelo až později, v roce 1939 se jednalo v podstatě o arizaci v podobě vnucené komisařské správy, majetkové převody a prodeje byly řešeny postupně v dalším období, protože i na německé straně šlo o střetávání různých zájmů i vlivů, zejména místních a tzv. říšských, popřípadě i sudetoněmeckých. V jejich rámci pak probíhaly zákulisní boje jednotlivých kapitálových skupin a také nacistických složek, zejména SS.21)

Krajské vedení Národního souručenství v Olomouci se ani za této situace zcela nevzdalo. Když bylo dopisem okresního úřadu v Olomouci z 31. července 1939 důrazně upozorněno, že všechny zprávy a návrhy ohledně arizace musí předkládat prostřednictvím okresního hejtmana k rozhodnutí úřadu německého vrchního zemského rady (oberlandráta), sdělilo sice hned obsah tohoto dopisu podřízeným okresním tajemníkům Národního souručenství, ale s vlastním důležitým komentářem. V něm bylo zdůrazněno: „Věnujte největší péči otázce arizační, vyhledávejte osoby, které by židovské podniky kupovaly, a předkládejte je ke schválení, jak se v opise píše, prostřednictvím okresního úřadu.“ A následovalo velmi výmluvné zdůvodnění, totiž „aby podniky židovské se postupně počešťovaly a zaměstnanost a hospodářská síla českého živlu byla zachována“ .22)

Zde je třeba v zájmu bližšího poznání a pochopení situace připomenout, že Národní souručenství v olomouckém kraji patřilo k těm, jehož některé části, zejména tzv. pořadatelské sbory, poměrně úzce spolupracovaly s odbojem, konkrétně s Obranou národa. Nebylo náhodné, že hlavní organizátor této spolupráce a několik dalších funkcionářů Národního souručenství bylo zatčeno a internováno v akci Albrecht der Erste, i když za ně bylo na několika místech intervenováno. Výslovně proto také byla Národnímu souručenství v tomto kraji 18. prosince 1939 „pro podporu akcí Říši nepřátelských“ úředně zastavena činnost, všechny sekretariáty uzavřeny a někteří tajemníci a další funkcionáři zatčeni a uvězněni. Neušel tomu o několik měsíců později ani krajský vedoucí Národního souručenství Dr. Jan Sedláček z Prostějova.23)

Málo známý, resp. nedostatečně zdůrazňovaný je drastický zákrok proti židovskému obyvatelstvu Olomouce, který byl učiněn nacistickými policejními složkami na začátku války v souvislosti s represivní akcí Albrecht der Erste. Mezi zatčenými tehdy nebyli jenom významní představitelé českého veřejného života od národně i levicově politicky angažovaných až po zástupce inteligence, lékaře, učitele a katolické duchovní, ale i mimořádně početná skupina Židů. Olomoucké gestapo tehdy v okruhu své působnosti zatklo a internovalo v objektech bývalých železáren v nedalekém Stěpánově celkem 204 osoby, z nich přibližně polovina byla z Olomouce. Mezi nimi bylo postiženo 68 mužů (je uváděn i počet 77) z rasového důvodu, tj. 34 % všech internovaných, a to bez jakékoliv jiné příčiny a bez ohledu na jejich národnostní cítění a smýšlení či jazykovou orientaci. 24)

Ze zatčených a internovaných byla sice asi jedna třetina poměrně brzy propuštěna, někteří z českých vězňů také později, ale ze Židů z celé střední Moravy jich většina byla poslána do koncentračních táborů a nejméně 53 se již nikdy nevrátilo. Z internovaných Židů bylo 36 přímo z Olomouce, včetně dosavadního rabína Dr. Bertholda Oppenheima, a 23 z nich prokazatelně zemřelo v koncentračních táborech Buchenwald, Osvětim a Ravensbrück, dva také v Terezíně.

Z našeho hlediska je důležité, že z 98 podniků a živností, které měly být v Olomouci arizovány, v osmi případech jejich majitelé jmenovitě a v jedenácti dalších případech někteří členové rodin byli zatčeni a uvězněni již 1. září 1939. Z nejznámějších olomouckých židovských rodin to byl např. Bedřich Heikorn, Robert Fischel, Otto Grätzer, Hugo Groák, Erich Beer, Viktor Bennann, Hugo a Otto Karpfenovi, Otto Knöpfelmacher, Adolf Markus, Leo a Max Singerovi, Emil Zweig a další. Ostatní byli podrobeni všem hrůzným formám represe a nakonec je v roce 1942 čekaly transporty do Terezína.25)

Při zkoumání arizace židovského majetku v Olomouci nelze opomenout, že všechna uvedená protižidovská opatření měla ještě jeden důležitý rozměr. I když je třeba zdejší situaci posuzovat ve vztahu k celkovému „řešení židovské otázky“ v Protektorátu (i v širším měřítku), je nutné zároveň nahlížet na tento problém i z pozice města Olomouce jako důležitého pilíře v plánované germanizaci Moravy a Čech. Toto město s poměrně velkou německou menšinou (do roku 1918 většinou) totiž mělo opět získat statut a pověst starobylého německého střediska a zároveň mělo vytvořit baštu němectví při plánovaném přetnutí Moravy germanizačním pásem od Olomouce (a zdejšího německého ostrůvku v okolí) přes Vyškovsko k Brnu. A k tomu měla u Olomouce (a také Prostějova) vydatně přispět arizace židovského průmyslového i pozemkového majetku. V druhém případě se jednalo zejména o pozemky statku hejčínského cukrovaru a lihovaru bratří Mayů a ještě víc o půdu a majetek velkopodnikatelské rodiny Guttmannů na velkostatku Tovačov. Nebylo proto vůbec náhodné, že olomoucký oberlandrát zařadil koncem roku 1939 v elaborátu o „aktivní národnostní práci“ při vypočítávání pěti hlavních cest a úkolů germanizace v tomto prostoru hned na první místo „přednostní zapojení Němců do arizace“.26)

Proces arizace židovských podniků a živností v roce 1939 ani zdaleka neskončil, lze spíše tvrdit, že byly učiněny teprve první kroky, po nichž následovaly další v podobě převodu zabaveného židovského majetku do německých rukou. I když není úkolem této studie zkoumat další osudy, metody a cesty arizace po roce 1939, uvedeme zde aspoň několik konkrétních a spíše typických příkladů, jakým způsobem k tomu v olomouckém prostředí docházelo.

Na prvním místě lze sledovat osudy vůbec největšího olomouckého židovského podniku, továrny tukového průmyslu Heikorn. Tento podnik byl po období vnucené správy zabaven nařízením (sic!) vedoucí úřadovny gestapa v Praze z 12. května 1942 a prodán se zpětnou platností od 1. ledna 1942 rodinnému společenství profesora Dr. Thea Morella z Berlína, známého osobního lékaře Adolfa Hitlera. V kupní smlouvě bylo výslovně uvedeno, že kupující nejpozději do roka od zaplacení kupní ceny změní „židovské jméno firmy“, což bylo uskutečněno novým názvem MILO Werke od listopadu 1943. Nejpozoruhodnější je však to, že tato kupní smlouva byla podepsána až 16. června 1944. Bylo to v době, kdy bývalý Heikornův podnik již dlouhou dobu pracoval, včetně odvádění zisku, pro nového majitele a vyráběl mj. v masovém měřítku Morellův vynález, odvšivovací prášek pro německou armádu na východě.27)

Morell převzal také část olomouckého majetku židovské rodiny Briessů, konkrétně chemickou továrnu Butyl v Klášterním Hradisku, a zahájil zde výrobu různých vitaminů pod hlavičkou firmy Hamma. Příliš se neví, že zde byly provedeny také jedny z prvních pokusů s výrobou penicilinu v tehdejším Německu.28) Rozsáhlý majetek bratří Mayů v Hejčíně a jejich cukrovar, lihovar a drožďárna byly prostřednictvím Akciové společnosti pro cukrovarnický průmysl v Hodonín ovládnuty bankovním domem Deutsche Rentenbank-Kreditanstalt v Berlíně, přitom v cukrovaru byl koncem války zastaven provoz. Byl zabrán i zemědělský velkostatek tohoto podniku (přes 200 hektarů půdy) a svěřen německé osídlovací společnosti.

Továrnu na čokoládu a cukrovinky Deutsch-Olfedo získal jeden nacistický pohlavár z Hamburku. Aby nepřišel zkrátka sudetoněmecký kapitál, byly víceméně státní olomoucké Solné mlýny předány libereckému Kreditanstalt der Deutschen.29) Snahy českých fašistů i některých dalších českých zájemců o arizaci skončily bez úspěchu. Naopak germanizace postihla zcela nebo zčásti i český kapitál, ale to je již jiný problém a také jiný badatelský úkol.

Pro Olomouc a celou střední Moravu byla tragédie zdejších Židů završena podobně jako v celém Protektorátu v roce 1942, kdy zde bylo zřízeno ve školní budově v Hodolanech středisko pro deportaci Židů do Terezína. Místo bylo vybráno nejen pro blízkost sběrného střediska a olomouckého nádraží, ale určitě i z toho důvodu, že šlo o město Olomouc jako sídlo důležité a relativně velké židovské komunity. Ve čtyřech transportech bylo do terezínského ghetta odvezeno z Olomouce od 26. června do 8. července 1942 3445 Židů z celé střední Moravy. Zbývající hrstka 53 lidí, většinou tzv. židovských míšenců, byla poslána do Terezína ještě 7. března 1945. Ze všech těchto transportů (včetně posledního) se dožilo osvobození jenom 288 osob. Fyzická likvidace obětí hrůzné rasové nenávisti dokončila dílo, které bylo v tomto městě a kraji započato po 15. březnu 1939.30)

1) Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 3, Ostrava 1972, s. 30 a 42. Jaroslav Klenovský, Miroslav Papoušek, Židovská obec v Olomouci, Historie, osobnosti, památky, Olomouc 1997-1998.
2) I v Prostějově, který byl v nové době považován na největší středisko Židů na Moravě, se jejich počet postupem doby snižoval, z 1804 osob hlásících se k židovskému nábo­ženství v roce 1880 se snížil na 1442 v roce 1930.
3) Historický místopis Moravy a Slezska 1848-1960, sv. 3-6, Ostrava 1972-1978, kde jsou uvedeny v jednotlivých místech konkrétní firmy.
4) Státní okresní archiv v Olomouci (dále SOkA), Archiv města Olomouce (dále AMO), manipulace 1920-1940, inv. Č. 46, kart. 106, Židovská náboženská obec. Osud židů v protektorátu 1939-1945, Praha 1991, s. 40, 64-66. Robert Filip, Změny v životě města Olomouce vroce 1939, Olomouc 1997, s. 55, diplomová práce.
5) J. Klenovský, M. Papoušek, c. d., s. 33-39. Podnikový archiv Milo v Olomouci (dále jen PA Milo), fond S. Heikorn, korespondence Bedřicha Heikorna s otcem Adolfem v Anglii v roce 1939.
6) Luboš Kalousek, Olomoucký patnáctý březen 1939. Hanácké noviny, 19. 10. 1993, s. 9. Jaromír Grygar, Vypálení olomoucké synagogy. Hanácké noviny, 14.5.
1994, s. 10. Svědectví Pavla Neumanna z Olomouce. Podíl německých a českých fašistů na této akci není ještě zcela osvětlen.
7) Viz blíže Josef Bartoš, Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939-1945 (dále Odboj). Olomouc 1997, s. 37-38.
Z poměrně již bohaté literatury o osudech Židů v českých zemích a konkrétně v Pro­tektorátu Čechy a Morava uvádíme jen základní: Osud židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991. Miroslav Kárný, „Konečné řešení“, genocida českých židů v německé protektorátní politice. Praha 1991. Miroslav Kárný, Genocida českých Židů. In: Te­rezínská pamětní kniha, Praha 1996. Židé a Morava, Kroměříž 1994.
9) Hlas lidu, 1.4. 1939. Tomáš Pasák, Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha 1999, s. 288-297. Tomáš Pasák, Pod ochranou Říše. Praha 1998, s. 102-123, 136, 172-178. Zemský archiv Opava (dále ZA), pobočka Olomouc, Písemná pozůstalost V. Medka 1893-1947, kart. 60, Národní souručenství, zatýkání v září 1939 (dále jen Pozůstalost V. Medka). O situaci v Olomouci i o židovském problému v té době píše působivě německý spisovatel P. Härtling v knize Opožděná láska, Praha 1987.
10) Pozůstalost V. Medka, kart. 60, Národní souručenství, 1939.
11) T. P a s á k, Český fašismus 1922-1945, s. 279- 282. Václav Král, Otázky hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích 1938-1945. I, Praha 1957, s. 67-69.
12) AMO, inv. č. 45, kart. 103, zemědělské židovské podniky.
13) AMO, inv Č. 163, kart. 425 a 426, židovské podniky.
14) Tamtéž.
15) Viz blíže T. Pasá k, Pod ochranou Říše. s. 123-128 ad.
16) Pozůstalost V. Medka, kart. 60, Národní souručenství, 1939, seznam neárijských podniků okresu Velká Olomouc. Medek tehdy vykonával funkci placeného tajemníka NS pro město Olomouc.
17) ZA Opava, pob. Olomouc, OŽK Olomouc, i. č. 16484, sign. XII De, kart. 1986, jednání o přidělení deviz firmě Heikorn; i. č. 15107, sign. X/B-a, kart. 1854, dopis z Hejčína zl. 12. 1940.
18) ZA, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 18048, L. Pospíšil. Jaroslav Dostál, 50 let Moravských železáren, Olomouc 1957. Milan Tichák, Sigma Olomouc v minulosti a současnosti, Olomouc 1982. Celkově viz: Hans Rad a n t, Podíly německých kon­cernů na podnicích v Československu v letech 1938-1945. In: Průmyslové oblasti, sv. 3, Ostrava 1971, s. 154-203.
19) M. Kárný, Jaroslava Milotová (ed.), Anatomie okupační politiky hitlerov­ského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava“. In: Sborník k problematice dějin imperialismu, sv. 21, Praha 1987, s.141-143 (dále jen Anatomie). V. Krá1, c. d., s. 70. Pozůstalost V. Medka, kart. 60, korespondence 1939.
20) Anatomie, s. 134-135, 145-146, 154-155, 203-241. Viz též pozn. č. 15.
21) ZA Opava, pob. Olomouc, MLS Olomouc, Ls 753/46, Bruno Hauk, kde je však jen malá zmínka o této instituci v Olomouci.
22) Pozůstalost V. Medka, kart. 60, NS, korespondence 1939. ,
23) Jan Sedláček, První odboj v kraji olomouckém. Prostějov 1945. Josef Bartoš, Odboj , s. 46-53.
24) Svatoslav Kubín, Sběrný tábor Štepánov. Olomouc 1988, strojopis. František Malínský, Štěpánovská kapitola k počátku druhé světové války. Olomouc, b. d., strojopis. Akce Albrecht 1939, Naše noviny, Stěpánov, č. 208, září 1999, s. 7-12. Zde jsou uvedeny jmenovité seznamy, kterých se přidržujeme, i když se součty poněkud odlišují od jiných zdrojů.
25) Akce Albrecht 1939. Pozůstalost V. Medka, kart. 60, NS, 1939, seznamy internovaných ve Stěpánově.
26) ZA Opava, pob. Olomouc, Oberlandrát Olomouc, kart. I, dopis moravské služebně říšského protektora v Brně z 9. 12. 1939. Viz blíže Josef Bartoš, Projekty propojení okupovaných území severní Moravy a Slezska s jižní Moravou a Rakouskem v letech 1938-1945. In: Historie okupovaného pohraničí, sv. 3, Ústí n. Labem 1999, s. 7- 28. 27) Podnikový archiv Milo Olomouc, kupní smlouva, smlouva o založení spol. s r. o. Milo Werke a další dokumenty z let 1942-1944. Též: Prvních sto let koncernového podniku Milo. Olomouc 1985. 125 let Milo a. s., Olomouc 1995.
28) Eduard Wondrák, Byl v Olomouci vyráběn penicilin? In: Okresní archiv v Olomouci 1983, Olomouc (1984), s. 159-161. Týž autor, Ještě k olomouckému penicilinu. In: Okresní archiv v Olomouci 1986, Olomouc (1987), s. 185-187.
29) J. BartoŠ, Odboj, s:33-35.
30) Vladimír Jorda, Do neznáma a na smrt (k výročí olomouckých židovských tran­sportů). Hanácké noviny, 27. 9. 1997. Viz blíže Terezínská pamětní kniha. Židovské oběti nacistických deportací Z Čech a Moravy 1941-1945. Praha 1995.

Historie. Chceme-li srovnat postní dny podle jejich historické návaznosti, musíme se vrátit do doby předcházející zničení prvního jeruzalémského chrámu.

10. tevetu oblehl babylónský král Nabuchodnecar Jeruzalém, čímž vstoupilo do poslední fáze střetnutí Judského království s expandující Novobabylónskou říší.
17. tamuzu (podle jiných pramenů v případě prvního zničení chrámu 9. tamuztí) prorazila dvakrát útočící vojska jeruzalémské hradby a začal nerovný boj v ulicích města, proti babylónské (586 př.o.l.) a římské (70 o.l) přesile.
9. avu byl dvakrát zničen jeruzalémský chrám, v roce 586 př.o.l. Babyloňany a v roce 70 o.L Římany.
3. tišrí byl zavražděn Gedalja ben Achikam, poslední židovský správce jmenovaný Babyloňany po zničení prvního chrámu. Jeho smrtí končí období (byť i jen závislé) židovské správy v Izraeli.

10. tevet.
Nejen oblehnutí Jeruzaléma a začátek národní tragédie související se zničením chrámu a destrukcí suverénního židovského státu si připomínáme 10. tevetu. V současnosti je 10. tevet vzpomínkovým dnem na všechny oběti protižidovského násilí, u nichž neznáme datum jejich smrti.

16. tamuz.
Sedmnáctý tamuz spojuje tradice s 5 nešťastnými událostmi:
1. Tento den, 40 dní po darování Tory, rozbil Mojžíš desky zákona v reakci na hřích zlatého telete.
2. Sedmnáctý tamuz byly přerušeny pravidelné oběti v jeruzalémském chrámu, jejichž tradice sahala až do doby východu z Egypta. Oběti ukončil prostý fakt – v oblehnutém Jeruzalémě již nebyla žádná způsobilá obětní zvířata.
3. Tento den při druhém obléhání města (v době římského císaře Vespasiána) prolomily Tito vy legie jeruzalémské hradby. (Podle talmudu byly tento den proraženy hradby i při prvním zničení chrámu.)
4. V době vrcholícího protižidovského útlaku před rokem 70 o.l. spálil římský správce svévolně svitek Tory na důkaz svého opovržení vším, co je s Židy spojené.
5. Tento den umístili nepřátelé do chrámu Diovu sochu.

Tiše beav.
9. av je den nejhlubšího smutku, kterým vrcholí naše třítýdenní (17. tamuz – 9. av) truchlení nad zničeným jeruzalémským chrámem. Tradice devátého avu jako dne smutku se datuje již od druhého roku po východu z Egypta, kdy po pomluvách vybraných průzkumníků a rozhodnutí části tábora vrátit se zpět do egyptského otroctví bylo rozhodnuto o smrti celé generace během čtyřiceti let bloudění pouští. Tím byl tento den ustaven za „den pláče a nářků“. Tento den byly zničeny oba jeruzalémské chrámy, tento den padla v roce 135 o.l. poslední opora povstalců vedených Bar Kochbou – město Betar. (Při řádění vítězných římských legií bylo v tomto městě vyvražděno veškeré obyvatelstvo, přes 100 000 osob.) V den výročí zničení chrámu rozoral Tornosrufus chrámovou horu na pole. Devátého avu roku 1290 byli Židé vypovězeni z první křesťanské země – z Anglie – a na devátý av 1492 připadlo datum vypovězení lidnatého, vlivného a vyspělého židovského společenství populace ze Španělska. Devátý av byla zahájena První světová válka.

Pro výše uvedené události je 9. av nejsmutnějším dnem židovského kalendáře. Půst devátého avu odpovídá svou přísností jomkipurovému půstu – postíme se 24 hodin. Nezdravíme se, sedíme v hlubokém smutku na zemi, čteme Jeremiášovu knihu Ejcha /Pláč Jeremiášův/ a tradiční žalozpěvy – Kinot. Tento den nestudujeme Toru.

Důvody zničení chrámů. Naše tradice přičítá obě zničení jeruzalémských chrámů našim vlastním hříchům. Je však zajímavé si všimnout, že jestli první chrám padl pro neustálé porušování základních pravidel judaismu – modloslužbu, smilstvo a vraždy – tak k pádu druhého chrámu vedla „pouze“ vzájemná nenávist a rozdrobenost židovského národa do množství vzájemně se nesnášejících a nerespektujících seskupení. Můžeme se tedy poučit pro naši současnost, že nerespektování názorů jiných, vnitřní rozkol, může mít někdy stejně nedozírné následky jako vražda, smilstvo a modloslužba.

Starý příběh. Talmud uvádí alegorický příběh zničení druhého chrámu: V Jeruzalémě žil jeden bohatý muž, který se rozhodl uspořádat velkou hostinu. Sluhovi předal písemné pozvánky, mimo jiné i pro svého nejlepšího přítele – Kamcu. Sluha se však spletl a psaní donesl Bar Kamcovi, který byl s hostitelem ve vleklých sporech. Přesto Bar Kamca pozvání přijal a vypravil se na hostinu. Jakmile ho hostitel zpozoroval, zrudl vzteky a ukázal mu před celou jeruzalémskou smetánkou, včetně mnoha učenců, dveře. Bar Kamca se zhrozil ostudy: „Nech mě tu, zaplatím ti svou porci.“
„Ne.“ „Zaplatím polovinu celé hostiny.“ „Ven!“
Smrtelně uražený Bar Kamca se vypravil do Říma a stěžoval si císaři: „Židé plánují vzpouru.“
„Dokaž to.“ „Pošli jim obětní zvíře a sám se přesvědčíš, přijmou-li dar svého císaře.“
Tak se také stalo. Císař poslal krásné obětní zvíře, ale Bar Kamca mu cestou jemně poškodil
pysk, čímž se podle židovských zákonů stalo zvíře nezpůsobilé k oběti. Když tuto vadu v
Jeruzalémě zjistili, lámali si učenci hlavu. Nakonec se většina rabínů přiklonila k názoru, že je
lépe ustoupit a císařský dar přijmout. Jen rabi Zacharja nesouhlasil: „Obětovat zmrzačená zvířata
Tóra zakazuje!“
Už se ani neví, koho to napadlo jako prvního, ale učenci zvažovali i možnost zabít Bar Kamcu, a tak se vyhnout hrozbě, že se o nepřijetí daru dozví císař v Římě. Opět to však byl rabi Zacharja, který nesouhlasil: „Odsoudit člověka k smrti jen proto, že poranil zvíře, kde to jsme?!“ Zvíře nebylo přijato a rozlícený císař vydal rozkazy svým legiím. Ty dobyly město a zničily chrám.
Kde se stala chyba? Touto otázkou si lámou hlavu mnozí komentátoři, ale ve skutečnosti měl každý svůj podíl viny, za vším stála nenávist jedněch k druhým. Proč nenáviděl hostitel Bar Kamcu? Proč ho jeho přítel Kamca neuklidnil? Proč rabíni nezasáhli, když byli svědky zostouzení Bar Kamci? Proč si Bar Kamca stěžoval až u císaře a vyprovokoval nejsilnější velmoc tehdejšího světa k vojenskému zásahu? Proč lpěl rabi Zacharja tváří tvář katastrofě na „podružnostech“, které byli jeho kolegové ochotni přehlédnout? Jak musí být hloupý sluha, aby si spletl největšího přítele a nepřítele svého pána? Nikdo nebyl bez viny. Nebyl náhodou Bar Kamca /bar, aramejsky syn/ synem Kamci? Nesvědčí taková situace o úplném rozkladu společnosti? Město Jeruzalém bylo zničeno zevnitř.
(l v realitě si zasadili poslední ránu obránci sami. Fanatická sekta, aby vybičovala vojenského ducha obránců, nechala spálit veškeré zásoby potravin v městských sýpkách. Následný hlad rozložil jeruzalémskou obrannou sílu a Titovy legie zničily město a chrám.)

Čtyři jména. Čtyři jména svátku vypovídají o jeho aspektech:

1. chag hašavuot – svátkek týdnů, Sedmkrát sedm dní příprav od východu z Egypta po darování Tory na hoře Sinaj, hlavní téma svátku,
2. chag hakacir – svátek žní, dozrávám pšenice, hlavního zdroje obživy člověka, hospodářský aspekt svátku
3. chag habikurim – na památku prvních plodů, které bylo povinností v tomto období přinést do chrámu ze sedmi plodin, kterými je země Izrael proslavena, z pšenice, ječmene, vína, fíků, granátových jablek, oliv a datlí.
4. aceret – obdoba šmini aceret po sukot, završení svátku pesach, doplnění osobní svobody o svobodu duchovní přijetím Tory.

Dvě přísahy. Učenci si všímají podobnosti hebrejských výrazů pro týdny a přísahu Išavuot, ševuotl a komentují, že si na svátek šavuot připomínáme dvě přísahy:
Bůh slíbil, že nevymění židovský národ za žádný jiný.
Izrael slíbil, že nevymění Boha za žádnou modlu.

V synagoze. Na připomínku zemědělského aspektu svátku, pšeničných žní, je zvykem vyzdobovat synagogy zelení. V liturgii svátečního dne má významné místo čtení Desatera příkazů z Tory a připomenutí příběhu prababičky krále Davida Rút, který se odehrál v době pšeničných žní. Mimochodem, na šavuot připadá výročí úmrtí krále Davida.

Zvyky. Mezi nejznámější šavuotové zvyky, kromě již uvedené zelené výzdoby synagog, patří celonoční studium Tory. Tím se nejen připravujeme na ranní „přijetí Tory“, ale zároveň i napravujeme pochybení Mojžíšova pokolení, které podle tradice v den darování Tory na hoře Sinaj – zaspalo.

Velice rozšířeným zvykem je příprava mléčných pokrmů a medových koláčků na svátek šavuot. Mléko a med jsou často uváděny v souvislosti s Tórou. Král Šalamoun píše v Šir haširim: „Mléko a med je pod tvým jazykem/’ Mléko je nápoj dětí a Tóra z nás všech dělá děti, které se musejí vše pomalu učit. Mléko /hebr. chalav, CH=8, L=30, Vet=2, celkem 40/ také odpovídá 40ti dnům, které Mojžíš strávil na hoře Sinaj. I proto si na šavuot pochutnáváme na tvarohových palačinkách /jidiš blinces/.

Chceme-li hledat další důvody medověmléčné hostiny, můžeme se z komentářů poučit, že med jako produkt nekošer hmyzu – včel a mléko jako tekutina tvořená ze zapovězené krve savčích samic symbolizují schopnost Tory očišťovat a napravovat nás samotné a činit nás pro naše okolí „poživatelnými“.

Tóra a Izrael. Podle midraše byl celý svět stvořen s podmínkou, že Izrael 6. sivanu přijme na Sinaji Toru. Proto se v první kapitole Tory píše: „…a byl večer a bylo ráno ten den šestý.“ Jaký šestý den zdůrazňuje zájmeno „ten“? Šestý den měsíce sivan, kdy se rozhodne, bude-li svět uchován nebo se vrátí do stavu pusta a prázdna jako před začátkem stvoření. Podle jiného výkladu nabízel Bůh nejdříve Toru jiným národům. Jišmael, syn Abraháma a služebné Hagar, odmítl, protože se nechtěl vzdát krádeží, Ezau se odmítl vzdát zabíjení a Lotovi potomci si nedokázali představit svůj život bez smilstva. Jen Izrael nabídku neodmítl. Naopak. Přijal Toru bez výhrad se slovy: Naase venišma. /Budeme tak konat a budeme se učit/

Desatero. Ač je téma Desatera zahrnuto do cyklu Příběhů a postav Tory, neuškodí si zde celé Desatero příkazů zopakovat.

Desatero tak, jak je zapsáno v Druhé knize Mojžíšově, kap. 20:

1. Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země egyptské, z domu otroctví
2. Nebudeš mít jiného boha přede mnou,; neuděláš si tesanou modlu ani jakékoli zobrazení
…Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit.
3. Nezneužiješ Božího jména…
4. Pamatuj dne Šabatu, abys jej světil. Šest dní pracuj.
5. Cti otce svého a matku svou.
6. Nezavraždíš.
7. Nezcizoložíš.
8. Nepokradeš.
9. Nevydáš křivého svědectví.
10. Nebudeš závidět svému bližnímu jeho dům, ženu …

Poušť a hora Sinaj. Tóra nebyla dána izraelskému národu v Himalájích, ani na žádné jiné výjimečně vysoké hoře. Hora Sinaj se svou výši patří do kategorie „hor obecných – obyčejných“. Přesto byla právě ona vybrána za místo darování Tory. To abychom se poučili, že s povyšováním se a pýchou to daleko nedotáhneme ani v životě, a ještě méně ve studiu. Za většinou úspěchů lidstva stojí každodenní práce a píle „obyčejných“ lidí. Ani okolí hory Sinaj neláká poutníky k usídlení se. Kam oko dohlédne jen samá poušť. Však také člověk, který se rozhodne stát se učencem Tory, musí projít mnohými úskalími a často se musí omezit ve svých tužbách po kariéře a snadném životě. Ještě jedno poučení si můžeme odnést z pouště Sinaj. Tak jako poušť je územím nikoho, nikomu nepatří, tak ani Tóra nikomu nepatří. Každý z ní může čerpat její „živou vodu“ a nikdo mu v tom nemůže bránit.

Dny přípravy. V době, kdy stál jeruzalémský chrám, bylo povinností přinést 16. nisanu sváteční oběť prvního snopu z nové úrody ječmene, který právě v této době v Izraeli dozrává, a začít počítat sedm týdnů do svátku šavuot /doslova týdny/, svátku darování Tory. Těchto sedmkrát sedm dní představuje období očisty a příprav na „přijetí Tory“ a odpovídá
sedmi týdnům putování pouští z Egypta k hoře Sinaj. Tím, že každý večer počítáme, kolikátý den „v omeru“ začíná, vyjadřujeme naše radostné
očekávání svátku šavuot.

Pirkej avot. Omer, který spojuje pesach a šavuot do jednoho velkého celku, je vyjádřením spojení tělesné a duchovní svobody a nezávislosti izraelského národa. Abychom si uvědomili, že před tím, než přijmeme Toru, se na ni musíme dobře připravit, čteme po šest šabatů v omerovém období Pirkej avot /česky překládáno jako Výroky otců/, základní spis židovské etiky.

Sedm vlastností. Již jsme uvedli /v souvislosti se svátkem sukotl, že sedm významných osobností židovských dějin – Abrahám, Izák, Jákob, Mojžíš, Áron, Josef a David – představuje sedm základních vlastností – lásku, bázeň, krásu, věčnost, slávu, podstatu a království. Podle kabaly /mystického učení/ je naším úkolem v době sedmi týdnů omeru mezi pesachem a šavuot napravit tyto vlastnosti, které jsme svými činy v průběhu roku poškodili.

Období smutku. V průběhu historie získalo období omeru charakter smutných dní. Neženíme se, neholíme se, nestříháme si vlasy a nepořádáme žádné veřejné oslavy. To proto, že v době mezi pesachem a šavuot zemřelo (pravděpodobně během povstání Bar Kochby v roce 135 o.l.)24 000 žáků rabi Akivy. Toho rabi Akivy, který se zasloužil o pochopení Písně písní a který sám
byl Římany umučen k smrti. Další pohroma stihla židovský národ v období omeru v Evropě, kde v roce 1096 zpustošili účastníci první křížové výpravy lidnaté obce v oblasti řek Rýn a Dunaj. Ještě více obětí si vyžádalo řádění kozáků při povstání Bogdana Chmelnického v roce 1648 ve východním Polsku, kterému padlo za oběť více než milión osob.

Lag beomer. 18. ijar, lag beomer /doslova 33. den omeru, L=30, G=3/ býval do vzniku státu Izrael jediný světlý bod v omerovém období smutku. Podle talmudu tento den neumírali žáci rabi Akivy. Lag beomer je spojen s výročím úmrtí /tzv. jahrzeit rabi Šimona bar Jochaje, jednoho z nejvýznamnějších učenců generace po zničení druhého chrámu a podle tradice autora mystické
knihy Zohar /záře/.

Od šestnáctého století začíná být svátek lag beomer pod vlivem cfatských kabalistů /Cfat, Safed, město na severu Izraele, centrum židovské mystiky/ stale masivněji slaven a dnes je již pevně zakotven v židovském kalendáři.
Na lag beomer je zvykem pálit ohně (na památku knihy Zohar /záře/), tančit a zpívat. Chlapci střílejí z luků, k čemuž se pojí dva výklady. Podle jednoho se po celý život Šimona bar Jochaje na obloze neobjevila duha /hebr. kešet znamená duha, ale i luk/, protože duha je znamením Boží zloby /viz příběh o potopě světa/. Druhý výklad se opírá o knihu proroka Šmuela /Samuel/, ve které je zaznamenán příkaz krále Davida, aby se všichni muži učili střílet z luku a mohli přispět k obraně izraelské země. (Rabi Akiva a rabi Šimon bar Jochaj byli představitelé hnutí odporu proti římské okupaci Izraele.)
Podle bratislavského rabína Chatám Šoféra začala 18. ijaru padat z Egypta prchajícím Židům nebeská strava – mana.

Nové svátky. Se vznikem státu Izrael a s jeho nedávnou historií se pojí další dva významné dny v omerovém období – Jom Haacmaut a Jam Jerušalajim.
Jom Haacmaut /Den Nezávislosti/ připomíná vznik novodobého státu Izrael v roce 1948, kdy 14. květen připadl na 5. ijar. Předvečer svátku, 4. ijar, je Den vzpomínek na vojáky izraelské armády, kteří padli v válkách za nezávislost Izraele.

28. ijar slavíme na památku 7. června 1967Jom Jerušalajim /Den Jeruzaléma/. Tento bylo v šestidenní válce znovu dobyto jeruzalémské Staré Město, Židům umožněn přístup ke Zdi nářků a došlo ke znovusjednocení města.