V Muzeu Kroměřížska se ve středu 12. listopadu 2014 uskutečnil 21. ročník konference Židé a Morava, v jejím rámci si přes 60 účastníků vyslechlo 20 zajímavých přednášek. Přijeli zástupci devíti archivů, židovských obcí v Brně a Olomouci, sedmi muzeí, čtyř vysokých škol (UK v Praze, UP v Olomouci, Ostravská univerzita, Univerzita v Hradci Králové), tří územních pracovišť národního památkového ústavu, několika občanských uskupení a dorazili i soukromí badatelé a zájemci. Muzeum zároveň nabídlo ke koupi za rozumnou cenu 190 Kč dvacátý svazek edice Židé a Morava – knihu o více než 240 stranách sestavenou z příspěvků přednesených na konferenci vloni, kterou doplnilo několika dalšími odbornými texty a bibliografií svazků ediční řady Židé a Morava XVI-XX – tedy obsahem ročníků 2009-2013. Vydání publikace opět podpořil Nadační fond obětem holocaustu, za což mu patří dík.

V úvodu konference představila Doc. Blanka Soukupová z Fakulty humanitních studií UK v Praze především tři osobnosti poválečné židovské Moravy v kontextu doby, v níž působily. Šlo o Arnošta Frišera z Moravské Ostravy, předsedu Svazu židovských náboženských obcí v tzv. historických zemích (od září 1945), vrchního a zemského rabína Dr. Richarda Federa a JUDr. Bedřicha Basse z Brna – dlouholetého předsedu Rady Židovských náboženských obcí v Čechách a na Moravě.

Na ni tematicky navázala PhDr. Alena Mikovcová z Židovské obce Brno plastickým popisem poválečné obnovy Židovské náboženské obce v Brně. Přiblížila novou reprezentaci oslabené obce, její složení, pohyby v členstvu, restituční řízení, sociální péči a duchovní život i mohutnou aliju do Izraele po únoru 1948. Následně popsal současný vztah mezi moravskými židy a muslimy Lukáš Lhoťan z pražského Da Vinci Institutu. Muslimové podle něho na jedné straně veřejně deklarují tolerantní postoje ve vztahu k multikulturnímu dialogu ve společnosti, na straně druhé odmítli v roce 2004 účast na tryzně za oběti holokaustu se zdůvodněním, že tam bude zástupce izraelského velvyslanectví a v podstatě navazují na podobu islámu z doby proroka Mohameda.

PhDr. Marie Dokoupilová z Muzea a galerie v Prostějově pak představila vybrané sbírky výtvarného umění židovských autorů nebo s židovskou tematikou v prostějovském muzeu, z nichž vynikaly portréty členů rodiny prostějovských Steinschneiderů z přelomu 20.-30. let 19. století od E.F. Leybolda, pohledy na někdejší prostějovské židovské město v době mezi světovými válkami a karikatura od olomouckého Erna Groaga k založení Rotary klubu v Prostějově v roce 1935.

O tzv. místotvorném místě v Hodoníně – Adlerově kavárně z roku 1909 a osudech tohoto domu – o jejím zakladateli Simonu Adlerovi a jeho dětech pohovořila Mgr. Galina Rucká z Okresního archivu v Hodoníně. Následoval příspěvek Ing. arch. Jaroslava Klenovského z brněnské židovské obce o moravských synagogách s vnitřní podporou, jejichž koncept se dostal na naše území z Polska, kde vznikl v první polovině 16. století. Jde o to, že prostor hlavního sálu je pročleněn čtyřsloupím almemoru (řečniště) a zaklenut klenbami oddělenými klenebními pasy. Toto řešení bylo použito v kroměřížské staré synagoze, v Horní synagoze v Mikulově, v synagogách v Podivíně i Osoblaze. Doc. Bohumír Smutný z Moravského zemského archivu v Brně následně pohovořil o židovských výrobcích klihu (lepidla z kůže a kostí) na Moravě, přičemž o první tovární privilegium pro jeho výrobu požádal v roce 1793 Joachim Weinberg z Bzence, který chtěl klih vyrábět v Uherském Hradišti. Proti udělení privilegia se vyjádřili jircháři (zpracovatelé kůží) ze všech moravských krajů a Weinberg se musel z Uherského Hradiště vrátit do Bzence. Hlavním centrem výroby klihu na Moravě pak bylo Velké Meziříčí a okolí.

V mapování osudu majetku podnikatelské rodiny Rothových z ostravské Nové Vsi i letos pokračoval Dr. Kamil Rodan z Ostravy, který se vrátil do prvopočátků v roce 1879, kdy tamní hostinec získal Ignatz Guttmann. Rodan popsal majetkový vzestup Rothů až do definitivního zabrání zbytku majetku potomku rodiny – v té době občanu USA – v 60. letech 20. století.

O aktivitách Židovského svazu zimních sportů na Moravě v době mezi světovými válkami referoval publicista Dr. Peter Bučka ze Žiliny. Svaz byl založen v roce 1931 a jeho sídlem byla Olomouc. První jeho velkou akcí byla účast na I. zimní Makabiá v polském Zakopaném v roce 1933. Dlouholetým předsedou svazu byl sionista a advokát v Moravské Ostravě Paul März.

Dopolední část programu zakončil Mgr. Jiří Flégl z FF Univerzity Hradec Králové rozborem arizace židovského majetku na příkladu vsetínského a valašskomeziříčského politického okresu. Shodným bodem v přístupu okupačních úřadů bylo, že původně židovský majetek neměl být v žádném případě „čechizován“, jeho treuhändery byly osoby německé národnosti. V letech 1943-1944 byly při pronájmech bytových prostor upřednostňovány zájmy říšskoněmeckých právnických osob (gestapo, Nacionálněsocialistický svaz žen, Svaz německých dívek, firmy).

Prvním odpoledním přednášejícím byl Mgr. Pavel Kocman z Židovského muzea v Praze, který ozřejmil správní vývoj židovských obcí na Moravě od husitských válek po rok 1918. Popsal vývoj funkce židovského rychtáře v obcích od 15. století, kdy jím byl křesťan a samosprávu obcí představovali židovští přísežní, což mělo souvislost se soudní správou, přes zlatý věk židovských obcí (od 16. století po 1670), kdy již v čele obcí stála židovská rada v čele s židovským rychtářem. Kocman dále popsal fungování židovských politických obcí na Moravě i vývoj instituce zemského rabinátu.

Téměř přímo na jeho závěry navázal Mgr. Daniel Baránek z FF Univerzity Karlovy v Praze popisem vývoje instituce rabinátu v emancipačních židovských komunitách na Moravě a ve Slezsku po přijetí zákona o židovských náboženských společnostech z roku 1890, který obsahoval povinnost každé ŽNO mít svého rabína. Výjimku mohlo udělit ministerstvo kultu a vyučování, ale její udělení nebylo žádoucí. Část obcí však měla jiné priority než hradit plat a bydlení rabína – např. stavbu synagogy – a žádaly společného rabína pro sousední obce, aby ušetřily. Jeden z argumentů byl ten, že rabín jen sezdává a každý žid je s Bohem v osobním vztahu bez prostředníka. Nakonec měly společného rabína na konci 19. století jen Vyškov s Ivanovicemi.

Následovalo vystoupení Dr. Petra Kadlece z Centra pro hospodářské a sociální dějiny FF Ostravské univerzity, který velmi podrobně rozebral národní identifikaci Židů na Moravě, ve Slezsku i v Čechách a na Slovensku v cenzech (sčítání lidu) mezi monarchií a republikou. Při oněch sčítáních šlo podle něho vždy o souboj o národnostně nevyhraněné Židy (židy) a výsledky sčítání sloužily coby podklady pro státní úřady, aby ve svém jednání předcházely konfliktům ve společnosti. Zajímavý byl poznatek, že Československo umožnilo Židům přihlášení se k židovské národnosti jistě i proto, aby zamezil jejich přihlášení se k Němcům či Maďarům, že tedy jedním z hlavních důvodů zavedení možnosti zvolit si národnost židovskou ve sčítacích arších bylo oslabení německé a maďarské menšiny v republice. V roce 1921 se 181 tisíc Židů přihlásilo k židovské národnosti, ovšemže zdaleka ne všichni se přikláněli k sionismu, byla to ½ židů podle náboženské příslušnosti.

Ve svém mapování literární a žurnalistické židovské Moravy následně pokračovala Doc. Miroslava Kyselá z Ostravy přiblížením osobnosti a rozborem literárních prací redaktora Armina Wilkowitsche, který dráhu kantora začal v Ivančicích a Jevíčku, v letech 1906-1938 byl vrchním kantorem chebské synagogy a učitelem náboženství. Wilkowitsch přispíval do lázeňské přílohy týdeníku Jüdische Volksstimme texty o lázních v Čechách a na Moravě, jeho literární tvorba je prodchnuta konzervatismem, nostalgií po starých časech, on sám preferoval monarchii, a rozčarováním ze současnosti. Nejcennější jsou jeho povídky z ghetta a židovské anekdoty, naopak nudnou mravoučností se vyznačují jeho novely ze současnosti.

Doc. Milada Písková z Opavy pak pohovořila především o Kamenech zmizelých (Stolpersteine) v Olomouci, v místech, kde jako dítě žila.

Osudy židovské komunity v Luhačovicích od poloviny 50. let 19. století do jejího konce za německé okupace přiblížila PhDr. Blanka Petráková z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Samozřejmě byly podstatně poznamenány lázeňstvím. Především v meziválečném období zde v době lázeňské sezóny přebývali četní židovští hostě včetně zázračného rabína Lazara Spiry z Mukačeva. Židé v Luhačovicích vlastnili četná pohostinství, lázeňské domy, řeznictví, Jakob Jelinek zde v roce 1856 založil pálenici destilátů, měl zde hostinec a rodina Jelínkova zde vlastnila vilu. Působili zde lékaři židovského původu.

O židovských továrnách v Boskovicích po roční přestávce opět přednášela Marie Wetterová z okresního archivu v Blansku. Opět šlo o kovovýrobu, tentokrát o podniky Morize Czaczkese (firma Bosko) a Julia Frische. Obě firmy skončily s německou okupací, přičemž prvně jmenovaný protestoval proti ustavení treuhändera ve firmě argumenty, že on sám povede firmu nejlépe, neboť ji nejlépe zná, a obšírně vyložil své dluhy a pohledávky, aby bylo okupantům zřejmé, že je poctivý továrník a nějakého úředního důvěrníka k ruce nepotřebuje.

Mgr. Jan Machala z Ústavu pro studium totalitních režimů pak prezentoval velmi zajímavý a tragický případ, kdy protektorátní úřady zakázaly v lednu 1941 prodej jablek Židům. Hned první den platnosti zákazu chtěl tajně koupit jablka někdejší kroměřížský továrník Arthur Färber u místního obchodníka Husárka, což zjistil agent gestapa, prodavač i kupující byli zatčeni a A. Färbera gestapáci zlomili natolik, že se z něho stal konfident gestapa. Färber i Husárek během války zahynuli.

Velice dojímavý byl příspěvek PhDr. Tomáše Hrbka z Židovské obce Olomouc o pokusu zachránit synka členky souboru baletu olomouckého divadla Romy Mertensové (1913-1944), která byla židovského původu, a scénografa téhož divadla Josefa Gabriela. Chlapečka Vincence Mertense (1941-1944) ukryli u své známé Františky Hrachovinové, chtěli ho uchránit od transportu. Tento pokus však v červnu 1942 uznali za marný, v červnu 1942 si ho matka vzala zpět k sobě, měsíc nato byla matka i se synkem transportována do Terezína, odtud v říjnu 1944 do Osvětimi, kde byli oba zavražděni.

Na závěr konference promluvil o dění v Kroměříži v roce 1942 Mgr. Petr Pálka z , který zdůraznil, že tento rok zde byl pro Židy ve znamení zvýšeného zájmu německého vedení města o židovské nemovitosti (hřbitov, synagoga, byty). Prvním mužem Kroměříže, vládním komisařem města, byl aktivní nacista Dr. Hans Humplik, který prosadil v únoru 1942 i zákaz vstupu Židů do klíčových částí města. Pálka připomněl zlý osud židovských pacientů kroměřížské psychiatrické léčebny, popsal poslední dny Židů ve městě před transportem v létě 1942 i demolici kroměřížské synagogy, když k odstřelu došlo 11.-12. listopadu, ovšem na místním památníku obětem holokaustu od Olbrama Zoubka je uvedeno, že synagoga byla zničena dynamitem 5. listopadu 1942.

V Muzeu Kroměřížska se uskuteční v roce 2015 dvacátý druhý ročník konference Židé a Morava. Do té doby bude vydán XXI. svazek ediční řady Židé a Morava – kniha obsahující na konferenci přednesené texty – které autoři o mnohé údaje rozšíří a bohatě vybaví obrazovou dokumentací.

Petr Pálka, Muzeum Kroměřížska